Poprvé do Norska - "Návrat" (13/13)
Rybaření v zahraničí
25.12.2017 | od Václav Bruner
Coby spokojený majitel všech marmelád opouštím tedy onen market, když na mne od kasy opět volá Dan, že jeho kartu zde opět neberou. Poněkud špatně chápající prodavačce tedy Dan vysvětlil, že jde vybrat někam z bankomatu, a košík s nákupem tam ponechal. Myslím že v tomto obchodě něco podobného nezažili, a tak jsme s Peťou jen mlčky přihlíželi trapné situaci. Prodavačka pochopila, že Dan patří k nám, a tak se dožadovala platby po nás. Tedy alespoň myslím že o to jí šlo. Zaplatil jsem tedy svou kartou, a situace tak byla vyřešena.
Danovi jsem tedy nákup naskládal do igelitek, a šli jsme s Peťou raději čekat ven. Po necelé půlhodince přišel supící Dan před market, že nemohl najít komunikující bankomat, a hrozně se divil proč jsme nákup za něj platili. To je prostě Dan… Já jsem spolkl hořkou slinu, a raději jsem pobídl kamarády k návratu. Cestou zpět jsme se stavili ještě za městem za účelem tvorby fotek širého oceánu, ale skládka lemující město podél pobřeží nás velmi zklamala, a k focení tak mnoho možností nebylo. Zpět u našeho domku jsme byli skoro za půl hodinky. Každý jsme si udělali ve svém bordeloidním rohu svou další hromádku suvenýrů a cetek. Pečlivě jsem rovněž seskládal sbírku marmelád, a vyhodnotil nashromážděné množství jako dostačující… Po lehké svačince jsme jeli s kamarády k molu, kde já se ujal vyčištění lodi, a Dan s Peťou oplachovali cajk sladkou vodou, a postupně balili kompletní rybářské vybavení.
Já pojal čištění lodi opravdu pečlivě, a po dokonání očisty jsem nabyl dojmu, že takhle loď nebyla čistá nikdy. Pro doladění detailu jsem suchým hadříkem doleštil chromované části lodi, a po té jsem naposledy vyjel na okružní plavbu Karihavetem. Zbytek vody jízdou vyběhl přepadem, a já s lodí tropil psí kusy. Užil jsem si požitku z jízdy, a smutně jako malý kluk loď naposled uvázal u mola. Hoši zatím již vyčištěný vercajk naskládali do střešního boxu, a tak jsme se naposled rozhlédli po našem přístavu dobrodružství, a jeli jsme zpět k domku.
Povečeřeli jsme poslední zavařenou hotovku, a polkli pár posledních plechovek piva. Zhodnotili jsme naší výpravu jako velmi podařenou, a šli zavčasu spát, bo nás čeká dlouhá cesta zpět.
Ráno jsem vstal jako první, a hned jsem spěchal do sprchy, bych užil klidu a pohody nerušen v ranním rozjímání. Jak se tak cachtám a rozjímám, koukám, že jsem vytopil celou koupelnu. No to je výborný, z rozjímání zvolna přecházím v kulomet speciálních výrazů, a trapně se snažím vytřít koupelnu ručníkem. Množství vody odhaduji něco okolo stovky litrů, a tak makám jak fretka, neb posměch kamarádů je to poslední co mi ještě chybí. Pravděpodobně jsem svou vahou přetížil sprchový kout, a tak došlo k defektu v odpadovém ústrojí. No je to jedno, ždímám a vytírám jak blázen, otvírám okno v koupelně a jelikož vyšlo slunce doufal jsem v jeho pomoc při likvidaci koupelnových záplav. Když přišel Peťa tázaje se co tam šaškuju, hrdě mu hlásím, že zatím co oni ještě chrápou, já mám již perfektně vytřenou a uklizenou koupelnu. S osuškou za zády odcházím na verandu, kde nechávám handru schnout.
Z těchto řádků se tak poprvé kamarádi dozvídají, jak to onoho rána vlastně bylo.
Dostatečně rozpohybován tedy pokračuji v tvorbě svačinových zásob a také poslední snídaně v Norsku. Majitel nám předešlého dne sdělil, že domek převezme zpět okolo desáté hodiny dopolední a jelikož bylo skoro osm, měli jsme skutečně co dělat. Vidět nás tak naše drahé polovičky jak vysavač jede na tisíc procent a s mopem tančíme valčík, jistě by nás doma hned zapřáhly. Onen termín nestíháme, a majitel zatím tedy jede s Danem převzít loď a boxy v přístavišti. Já tak zatím s Peťou dolaďuji detaily, a majitelova manželka již v horním patře znovu uklízí pro nové návštěvníky. Nevím sice co po nás ještě mohla uklízet, ale to je jejich volba. Byl jsem si vědom perfektního úklidu, a neváhal jsem tvrdit, že nejen loď, ale i dům byl perfektně uklizen. Mezitím se Dan s majitelem vrátili, a bylo vidět, že je s naší prací spokojen. Vyúčtoval s ním ještě spotřebovaný benzín v lodi a předání svěřeného majetku jsme k oboustranné spokojenosti zakončili společnou fotografií před jeho domem. Zbývalo jen zabalit zamražené filety z tresek do beden, a naskládat nějak věci do auta.
Vypadalo to opět neproveditelně, ale nakonec jsme se opět do vozu i se vším tím brajglem nějak naskládali a vydali se na cestu k domovu. Cesta ubíhala ze začátku velmi dobře a v pohodovém rozpoložení. Došlo sice opět k problémům na čerpacích stanicích při pokusech natankovat s ohledem na kartu maestro, ale tentokrát jsme naštěstí zase našli bankomat, kde Danova karta byla akceptována, a tak opět se stavem nula na display jeepu jsme dotankovali a vesele pokračovali dále k horám. Panoramatické zážitky s ohledem na již probíhající jaro byly úžasné, a Peťa se mohl ufotit. Na odpočívadle na náhorní plošině jsme potkali dva upravené pány na výletě s karavanem. Ihned jsme společně s kamarády identifikovali ony pány coby členy čtyřprocentní menšiny, a já tvrdě konstatoval, že si hoši vyjeli užít do klidu. Jaké bylo naše překvapení, když nám tito odpověděli čistou slovenštinou. Trapná chvilka netrvala dlouho, a pustili jsme se s nimi do řeči. V Norsku žili již čtvrtým rokem, a vůbec si nestěžovali na hmotné statky či pracovní podmínky. Jen jim vadilo minimum soukromí, a stálá kontrola všech obyvatel Norska při jakékoliv činnosti. Se zájmem jsme tedy vyslechli jejich životní příběh, ale jelikož nás tlačil čas, museli jsme se bohužel rozloučit. Ukrajovali jsme tak další kilometry Norské země, a k večeru jsme překonali hranice se Švédskem.
Cesta se ovšem opět začala stávat úmornou a to zejména po úplném setmění. Střídal jsem se s Danem v čím dál menších časových intervalech, a když už jízda byla skutečně nebezpečnou, a hodiny ukazovaly třetí hodinu ranní, museli jsme na chvilku zastavit a pospat alespoň pár desítek minut. Bohužel tento zoufalý pokus o načerpání sil byl neúspěšný, a k samotnému trajektu jsme se doploužili pravděpodobně nějakým zázrakem. Po nalodění, které mne již nijak neimponovalo, a rozhodně jsem nic nefotil a ani netočil, jsme zakoupili po společné dohodě kajutu se sprchou a šestihodinovou cestu do Německa jsme prospali jako do vody hození. Všichni jsme po sprše a spánku opravdu načerpali nových sil, a další cesta k domovu byla opět alespoň chvilku únosná. Poslední příhoda s platební kartou málem stála Peťu život, neb na čerpací stanici u dálnice jakýsi statný němec na konci vytvořené fronty při zvolání ,, šajze karte ´´ zhodnotil věc zcela trefně, a Peťa málem zemřel smíchy. Smích ho ovšem záhy přešel, neb musel benzín platit schovaným EURem, pro účel nenadálé události.
Se stmíváním jsme konečně překročili hranice, a všichni jsme ihned volali k domovu svým ženám, že jsme zpět a kolem půlnoci budeme všichni doma. Byla to nádherná dovča, a já doufám, že se tam vrátím…
