Lov sumců je velmi oblíbený, mnozí rybáři si z něj udělali dokonce určitou specializaci a "fousáčům" věnují velkou část svého volného času, který mohou strávit na rybách. Stav sumců se na mnoha revírech výrazně zvýšil a i když většina ryb není ve vytoužené kapitální velikosti, najdou se i mezi úlovky z domácích revírů opravdu úctyhodné kousky. A co teprve ti rybáři, kteří se vypraví k legendárním řekám a nádržím do Itálie nebo do Španělska, kde mají šanci ulovit asi největší sumce na světě? Ovšem sumec není nedostupný ani pro běžného rybáře, který nemá s lovem této ryby větší zkušenosti. Ovšem než jen tak naslepo a bez odpovídající výbavy vyrazí k vodě, měl by si přece jen o lovu sumců něco nastudovat a nejlepší určitě bude,když se vypraví k vodě s kamarádem, který se sumcařině už nějakou dobu aktivně věnuje.
Hodně záleží na tom, jakou techniku lovu si vybereme. Lze lovit na položenou, s bójkou, vláčením nebo (na revírech, kde to je povoleno) použít i hlubinnou přívlač za loďkou. Když už je řeč o loďce, to je vůbec jedna z velmi důležitých pomůcek pro lov a především úspěšné zdolání většího sumce, jinak při lovu ze břehu jsme značně omezeni, přístup také nebývá vždy optimální. Mnohdy sumce vylovujeme už za tmy a proto opět dodám, že dobrý a zkušený kamarád je při výpravě na sumce prostě k nezaplacení.
Prut na lov s bójkou a nástražní rybkou musí zvládnout nejen odhoz pořádné zátěže, ale vydržet i tvrdý souboj, nebude na závadu i trochu těžší, robustní model. Při vláčení se snažíme vybrat prut o přijatelné hmotnosti a s kvalitními očky, spojkami i rukojetí, větší sumec ho prověří velmi přísně a nekompromisně. Vlasec nebo lépe pletená šňůra o odpovídající nosnosti spolu s těmi nejkvalitnějšími obratlíky či karabinami, i u háčků dbejme na špičkovou kvalitu. V sestavě na sumce prostě nesmí být slabé místo, jinak bychom mohli přijít o kapitální rybu, kterou už třeba podruhé nechytíme. A všechny uzlíky važme precizně, občas je pro jistotu ještě kontrolujme, potom budeme na sumce dobře připraveni. K vylovení je vhodná speciální rukavice, vylovovací kleště by mohly poměrně křehkou sumčí čelist poškodit, raději se jim tedy vyhněme. Stejně tak nedoporučuji používání vylovovacího háku (gafu) který rybu může výrazně poškodit, navíc už se údajně jedná o jeho definitivním zákazu. Co se týče navijáku, vhodnou volbou je důkladný smekací naviják nebo multiplikátor, hlavně s pořádně prostornou cívkou a spolehlivou brzdou.
Protože s vábničkou se loví prakticky vždy z loďky, máme-li možnost použít echolot, vůbec neváhejme. Při lovu na bójku s nástražními rybkami i při položené s klubkem rousnic či jinou nástrahou loďku zakotvíme a máme dost času na sledování displeje i při vábení. Přece jen občas může být ruka unavená, takže je fajn se ve vábení střídat (zase další výhoda toho zmiňovaného kamaráda!), problém není ani při lovu na hlubinnou přívlač. Při klasickém vláčení je stejně vhodnější dočasně zakotvit (po záběru hned s kotvou ven, aby se do ní ryba nezamotala při výpadech!), takže sledujeme nejen hloubku a profil dna, ale zaregistrujeme i ryby, někdy se najednou objeví i víc sumců současně. A to potom jsou teprve nervy napnuté k prasknutí!
Pro přilákání sumců a jejich vyprovokování k záběru se často používá speciální vábnička. Na první pohled to vypadá jednoduše, ale naučit se s ní správně "klepat" o hladinu, abychom docílili těch potřebných "mlaskanců" a vibrací, které sumce skutečně přilákají a vzbudí v něm dravčí choutky, to není nic jednoduchého. Ovšem naučit se to dá, buďte bez obav. Základní typ vábničky tak trochu připomíná velkou lžíci, je opatřen rukojetí a na druhém konci tou ploškou, kterou ponořujeme do vody a vyluzujeme jejím prostřednictvím zvuky i vibrace. Samozřejmě existuje mnoho různých dalších typů vábniček, můžeme si vybrat podle použitého materiálu, ceny nebo toho, pro jakou vodu je který typ určen. To je pro volbu pochopitelně nejdůležitější, zda je vábnička dřevěná nebo plastová už asi takový vliv mít nebude. Spodní část vábničky má hlavu někdy menší (vhodnou do mělčí vody, kolem 2-5 metrů), ty s největší hlavou se používají na hloubky až kolem osmi či deseti metrů. Tvar hlavy vábničky se také mnohdy liší, od tradičních vypouklých lžícovitých přes oválné, obdélníkové, ve tvaru trychtýře či pravidelného kruhu. Vábnička podle některých dostupných pramenů má svůj původ v Maďarsku, kde ji rybáři už na začátku minulého století (a možná ještě dříve) používali na velkých jezerech i v dunajské deltě. Intenzita zvuku a vibrací je samozřejmě ovlivněna především silou a technikou vedení úderů na hladinu.
Správně "pukat" není jednoduché, ale pokud zjistíme, že se zájem ryb zvýšil a objevily se v naší blízkosti (buď z občasného zalovení, ze záběrů nebo podle echolotu), zřejmě to děláme tak, jak se má. Vábnička bude určitě účinnější na vodách, kde ji doposud rybáři neznají nebo nijak moc nepoužívají než tam, kde vábí každý druhý. Ale ani tak není nic ztraceno, jen to chce neupadnout do stereotypu a střídat tempo - po několika rychlých úderech nasadit pauzu, potom zase pokračovat v jiném rytmu, prostě "bušit" jako stroj by celé vábení asi poslalo "do kytek", vlastně je to podobné jako se změnou rychlosti navíjení u přívlače... Co ještě dodat? Pozor na údery vábičkou o loďku, ty by mohly působit rušivě, v případě únavy předejme "štafetu" nebo si prostě udělejme pauzu, vždyť rybařina by se rozhodně neměla stát nějakou nádeničinou...