Jak správně uchovávat nástrahy a návnady?
Svoje nástrahy i návnady občas potřebujeme po kratší nebo delší dobu uchovat, pochopitelně tak, aby neztratily pro ryby na přitažlivosti a byly kdykoli k dispozici. Týká se to živých nástrah stejně jako těch rostlinných, uchovávání návnad a krmných směsí má také svá úskalí a tajemství, podívejme se na zásadní otázky, které se této tématiky dotýkají. Čím začít? Tak třeba jednou z nejčastěji používaných nástrah i návnad...
Červi, žížaly a larvy
Lov na žížaly je velmi populární, jedná se o běžně používanou, poměrně snadno dostupnou a rybami velmi dobře přijímanou nástrahu, nadrobno posekané kousky žížal se hodí i jako příměs do krmných směsí a těst. Potřebujeme, aby žížaly zůstaly v dobré kondici, živé a pohyblivé. Proto už při jejich sběru se snažíme, abychom je nepřetrhli, nepomačkali nebo jinak nepoškodili, případně tyhle poškozené použijeme hned jako první. Dlouhou dobu bychom je totiž asi neuchovali, ačkoli zrovna žížaly mají slušné regenerační vlastnosti. Kopané žížaly získáme nejsnadněji při rozrytí vlhké hlíny nebo je můžeme po dešti nasbírat na povrchu. Na rousnice se nejčastěji vydáváme za tmy, po vydatném dešti nebo po důkladném, několikrát opakovaném pokropení vhodného místa. Hnojáčky můžeme vybírat z uleželého koňského hnoje se slámou, kde je lze i úspěšně pěstovat, najdeme i různé návody na pěstování rousnic a dalších druhů žížal, chce to ale pravidelně se o svou "žížalí farmu" starat, pár dnů opomenutí může znamenat konec chovatelských úspěchů. Žížaly lze i zakoupit, ovšem právě koupené žížaly nám často nevydrží příliš dlouho, mívají totiž už nějakou dobu uchovávání za sebou. Krátkodobě je přeneseme nejlépe v sáčku s vlhkým mechem nebo v plátěném pytlíku s trochou trávy, určitou vlhkost sice potřebují, ale nesmíme to přehnat, jinak brzo uhynou. A odumřelé žížaly znamenají, že začnou hynout i ty ostatní. Zásobníky nebo krabičky by neměly být přeplněné, i při domácím uchování pod navlhčenou pytlovinou je musíme průběžně kontrolovat a uhynulé jedince hned odstranit. Žížaly bychom měli vždy přechovávat na tmavém, chladnějším místě s dostatečným přístupem vzduchu.
Bílí neboli masní červi jsou velice často používanou nástrahou především při lovu drobnějších bílých ryb, nepohrdne jimi ale ani kapr nebo parma, když v pěti nebo šesti kusech zdobí jemný háček. Skvělá nástraha především na plavanou, stejně jako mouční a kostní červi. Uchováváme je v chladnu a bez přístupu slunečního světla, aby se zbytečně rychle nezakuklili. Kukly lze sice ještě použít do krmné směsi, pro lov se moc nehodí a špatně se nastražují. Chladnička je pro jejich uchovávání ideálním místem, ovšem často se u ostatních členů rodiny setkáme spíš s nepochopením až odporem, využít můžeme ale i chladnější sklep. V chladničce nám dlouho vydrží i larvy chrostíků, které jsme vyjmuli opatrně ze schránek a umístili do krabičky s navlhčeným mechem. Kdo používá pijavky, nemá při jejich uchovávání v čisté, studené vodě na dobře stíněném místě problém, vydrží velmi dlouho, vodu pro jistotu občas vyměníme. Já je ale osobně moc v oblibě nemám, ačkoli o jejich účinnosti coby nástrahy nepochybuji, především na parmy a sumce. Oblíbenou nástrahou na cejny líny a bílou rybu jsou i patentky a nítěnky, především pokud je udržíme živé a v dobré kondici. Jak na to? Buď si je nalovíme sami, nebo je dostaneme od kamaráda, případně je zakoupíme v prodejně s chovatelskými a akvaristickými potřebami. Je třeba umístit je rychle do vhodných nádob s čistou, chladnou vodou, k vodě je můžeme nosit i v chladicím boxu s namrazovacími vložkami, krátkou dobu vydrží i v kousku bavlněného plátna nebo v kousku novinového papíru, nastražujeme je často pomocí vhodného lepidla.
Nástražní rybky jsou občas tvrdým oříškem
Některé druhy nástražních rybek nejsou na obsah kyslíku ani teplotu vody příliš náročné (typickým příkladem může být karas obecný), jiné naopak potřebují chladnou a hodně okysličenou vodu (plotice, slunky). Vždy je lepší přepravovat jich jen menší množství, i když je budeme mít dlouhodobě uskladněny v akváriích nebo bazéncích, raději jich nedávejme mnoho pohromadě. Vždy dbejme na to, abychom (třeba omylem) nepoužili rybku, která je chráněným druhem nebo je hájená, kamarádovi takhle prodali s nástražkami několik malých parem a měl velké potíže při kontrole rybářskou stráží, kdy bezradně tvrdil, že je koupil jako domnělé hrouzky. Pro transport na krátkou vzdálenost výborně poslouží řízkovnice nebo silnější igelitový pytel, máme-li možnost nafouknout ho kyslíkovou atmosférou, rybkám to rozhodně prospěje. Ke koupi jsou i okysličovací tablety, ale mé zkušenosti s nimi jsou dost rozporuplné. Snížit teplotu vody můžeme i pomocí dostatečného množství kostek ledu, které k rybkám postupně přihazujeme, i vzduchovací přístroje (na baterie nebo do zásuvky autozapalovače) odvedou dobrou službu. Po příchodu k vodě pomalu mícháme vodu nebo rybky i s nádobou vložíme do řeky, aby se teplota pomalu přizpůsobila, velký tepelný šok by pro rybky mohl znamenat rychlou smrt.
Jak to uděláme s boilies?
Nejlepším řešením pochopitelně je příprava boilies těšně před výpravou k vodě, ale ani tyhle "kouzelné kuličky" není problém uchovat v použitelném stavu poměrně dlouhou dobu. Svého času hodně propagované mražení se mně ani mým kamarádům příliš neosvědčilo, je to sice řešení na dlouhou dobu, ale po rozmražení se mnohé kuličky rozpadaly a drobily. Mnohem vhodnějším řešením mi připadá zavěšení boilies v plátěném sáčku mimo dosah hlodavců. Pokud jsme boilies už nadipovali, po delší době sice aroma zeslábne, ale dipování lze snadno zopakovat. Zajímavou variantou je i zavařování hotových boilies, postačí běžné (důkladně vymyté!) skleničky na kompoty s víčkem, vydrží opravdu dlouho, neplesniví, zachovají si aroma a jsou kdykoli po ruce.
