Co je to vůbec pupa?

Pod označením "pupa" je v entomologii (vědě, zabývající se hmyzem) míněno životní stadium hmyzu s proměnou dokonalou v období změny larvy v dospělce. Jedná se o zpravidla nepohyblivé stadium, pro muškaře je bezesporu nejzajímavější u chrostíků, kteří ve všech životních cyklech tvoří jednu z nejdůležitějších potravních složek ryb. Po dobu této metamorfózy hmyz nepřijímá potravu a vykazuje jen minimální pohyblivost, proměna většinou probíhá ve večerních hodinách. K přeměně larvy dochází v okamžiku, kdy se zakuklí, v tomto stadiu je pod tenkou kůžičkou ukryt již hotový dospělec a stoupá ke hladině. Chrostíci, kteří do té doby často obývali schránku, slepenou z drobných kamínků, zrnek písku či jehličí je opouštějí a jejich finální proměna začíná. V povrchové blance se pupa nakonec svléká a pokouší se vzlétnout. K rychlejšímu dosažení hladiny jí napomáhá vzduch, který se hromadí pod povrchem obalu v podobě bublinky pod kůží za hlavou a pupu nadnáší. Některé druhy se obalu zbavují na břehu nebo na pobřežních porostech, pro muškaře jsou zajímavé především pupy, svlékající se přímo v toku.

Pupy chrostíků jsou pro ryby snadnou kořistí

Protože pupa není schopná samostatného pohybu a vzestup ke hladině nemůže ovládat, je v této fázi proměny zcela bezbranná a vydaná napospas rybám. A ty se pupami s oblibou sytí, v tomto období bývají další vzory mušek často prakticky neúčinné. Pupu je třeba nabídnout na vhodném místě, napodobit její pozvolné stoupání k hladině nebo statické unášení těsně pod ní v povrchové vodní blance. Že občas nic jiného na ryby v určitém období jednoduše neplatí, to vám potvrdí mnozí zkušení muškaři. Především na větších vodách, bohatých na hmyz, si někdy rybáři doslova zoufají, že i když ryby dělají "kolečka" na hladině, ovšem nabízených nástrah si prostě nevšímají a ignorují rozmanité druhy mušek, které jim jsou nabízeny. Sbírání pup bývá velmi často poměrně hlučné a pozornosti rybáře tedy neunikne. Rozhodně se vyplatí mít nějaké ty pupy s sebou už od poloviny května, nikdy nevíte, kdy na ně dojde. Účinnost pup bývá za těch "správných" večerů mnohonásobně vyšší než účinnost nymf nebo zlatohlavých nymf, určitá šance na záběr je i s vhodně prezentovanou mokrou muškou. Cíleně vázaná napodobenina pupy je ale v takové době zaručeně tou nejlepší volbou.

Platí nejen na pstruhy

Pupa není oblíbenou kořistí jen pro pstruhy, velmi rádi ji přijímají i lipani a většina kaprovitých ryb, především tloušti, jeseni, proudníci a výjimkou nejsou ani okouni. V období intenzívního líhnutí chrostíků tvoří pupy velmi výraznou část rybí potravy. Kromě pup chrostíků bývá (především na klidněji tekoucích i zcela stojatých vodách) zajímavý a úspěšný lov i na napodobeniny pup pakomárů. Pakomár je blízce příbuzný komárovi, podobně i vypadá, ovšem netrápí své okolí (tedy ani rybáře) vysáváním krve. Larvy pakomárů žijí většinou na dně, některé se ale pohybují i volně. Když nadejde jejich čas, zakuklí se a jako pupa potom vystupují k hladině. Proniknout povrchovou blankou bývá pro bezmocnou pupu poměrně obtížné a trvá jí to často i několik minut. V tu dobu se jimi ryby krmí s velkou chutí, většinou se ani nevracejí mezi jednotlivými "sousty" ke dnu. Pupa pakomára je poměrně subtilní, při délce kolem 20 mm má průměr jen 8 až 13 milimetrů, zatímco pupa chrostíka je mnohem zmasilejší a robustnější.

Jak se váže pupa

Navázat pupu není nijak složité, ovšem je důležité zachovat správnou velikost a typické zbarvení spolu s výraznou, pro pupu tak charakteristickou siluetou i postavením ve vodě. Použijeme háček ze silnějšího drátu, nejlépe s mírně prohnutým ramínkem, které pro vytvoření těla pupy skvěle vyhovuje. Použít lze velmi dobře háčky, určené k vázání blešivců, mají velmi podobný tvar. Velikost 12 až 10 postačí, můžeme si ale navázat i několik pup ještě větších. U pup zásadně nevážeme štěty, vyplatí se ale (ve střední nebo zadní) části ramínka udělat několik ovinů tenkým olověným nebo wolframovým drátkem. Tím totiž dosáhneme správného postavení pupy ve vodě při pasivním vedení - zadní část tělíčka by měla být vždy níž. Tělíčko samotné navážeme z hedvábí nebo z dabingu, na hřbetní stranu můžeme umístit tmavší proužek (z fólie nebo pavích paprsků) a článkování tělíčka znázorníme výraznějším kroužkováním. Na obou stranách hrudě navážeme náznak zárodků křídel (například z letkového výřezu nebo ze "švýcarské trávy"), celkově se snažíme dosáhnout typického tvaru protáhle vejčitého tělíčka. Někteří vazači přidávají nápadné oči, které lze snadno vytvořit například z kousku vlasce se zatavenými konečky, další zase trvají na tom, že podle přírodní předlohy by pupa měla mít výrazná dlouhá tykadla. To je sice pravda, jedná se o skutečně charakteristický znak, ale i když si dáme práci s jejich navázáním, po pár náhozech většinou vezmou za své. A pupové mušky fungují dobře i bez nich, to mám vyzkoušené. Pokud se rozhodněte tykadla vázat, vhodným materiálem jsou chlupy z jezevce, případně paprsky z bažantího nebo kohoutího srpku. Hruď pupy bývá výrazně tmavší a zesílená. Chceme-li, aby se muška držela těsně pod hladinou, navážeme do hřbítku kousek foamu nebo kuličku polystyrénu, záleží na tom, jak chceme pupu prezentovat. Každopádně nesmí ležet pod hladinou na boku! K tomu, aby byla pod ní "zavěšena" ve správné poloze, slouží právě na začátku popisu vázání zmínění zatížení několika oviny drátku...

Technika lovu

S pupami lovíme buď těsně pod hladinou, ve sloupci nebo i u dna, pupy můžeme také kombinovat s dalšími typy mušek nebo použít výhradně napodobeniny pup. Jednou z osvědčených nabídek je použití pupy jako koncové mušky a velkého suchého chrostíka (ze CDC nebo zimní srsti srnce) na přívěsu. Suchou mušku ryby většinou nevezmou, ale slouží nám pro kontrolu toho, kde se pupa pohybuje a někdy její pohyb může dokonce signalizovat záběr dřív, než ho ucítíme v prutu.

Další variantou je kombinace dvou pup, kdy koncovou použijeme tu více zatíženou a na přívěsu pupu zatíženou jen minimálně. Nahazujeme potom kolmo na proud nebo i šikmo proti proudu, nejprve sestavu necháváme volně unášet proudem, potom ji pozdržíme a docílíme tak toho, že horní pupa lehce brázdí hladinu (imituje již svlečeného chrostíka, který se snaží vzlétnout) a koncová se díky zastavení šňůry pohybuje pozvolna k hladině, čímž napodobuje samovolný pohyb pupy, vynášené ke hladině vzduchovou bublinkou. Potom šňůru popustíme a po metru nebo dvou vše opakujeme.

Na stojaté vodě pupy necháváme vyklesat a potom je oživujeme velmi jemnými, krátkými pohyby, přičemž je necháváme stoupat a opět klesat. Rozhodně s nimi nesmíme pospíchat, dojmu bezmocnosti docílíme právě tím jemným potřásáním špičkou s pauzami. S pupami pakomárů na stojáku chytáme většinou pasivně, necháváme je jen driftovat pod hladinou.

Pro lov s pupami se hodí především plovoucí šňůry, na stojáku můžeme použít i pomalou intermediální.

Razantní záběry - silnější návazec

Záběry při lovu na pupy bývají velmi razantní, ryby se často zaseknou samovolně a pokud bychom silněji přisekávali, hrozí riziko utržení jemného návazce. I když nejsem zastáncem silných návazců, praxe mě naučila, že na večerní lov s pupami se vyplatí použít o něco silnější návazec, než jaký používáme běžně na stejném revíru při lovu s mokrými nebo suchými muškami. Je to kvůli razanci záběrů a také proto, že za pupami se mnohdy zvednou i ty největší ryby a nebývají příliš vybíravé. A přijít hned při záseku o trofejního pstruha, to přece nechce nikdo!