Okouní tanec na Orlíku
Nevlídné sobotní ráno vypadalo za oknem ještě docela příjemně. Očima jsem přeskakoval z vláčecích prutů v rohu místnosti na manželku a ven. Nevlídné sobotní ráno vypadalo za oknem ještě docela příjemně. Očima jsem přeskakoval z vláčecích prutů v rohu místnosti na manželku a ven. Nevlídné sobotní ráno vypadalo za oknem ještě docela příjemně. Očima jsem přeskakoval z vláčecích prutů v rohu místnosti na manželku a ven.
Auto se rychle zahřívá a já pouštím stěrače ještě ve městě. Ledové krupky bubnují na sklo, ale chlácholím se myšlenkou, že na přehradě bude lépe. Kilometry naskakují na tachometru svižně a již přejíždím hráz. Pohledem na bílé čepice vln trochu znejistím, ale vrátit se stejně nemohu, neb ztracená tvář není na místě. Po chvilce odbočuji k oblíbené Hřebenské zátoce, kam jsem jezdíval s dědou a vždy jsem tam nějakou tu čudlu čapnul.
Po té co vytahuji z vozu nádobíčko a zvolna scházím k vodě, zjišťuji, že nejsem na Orlíku, ale někde na moři. V zátoce jsou velké vlny s bílou čepicí. Z toho vyplívá, že na špici budou vlny k metru a tudíž bez možnosti lovu. Je mi jasné, že budu muset zůstat v zátokách. I tak natěšen nahazuji a velmi často váznu. Pokud však chci nějakého okouna přelstít, pouze orání dna se vždy odmění náhodným okounem. Vzpomínám na množství ryb, které jsem zde s dědou běžně ulovil a tajně si přeju pěkného okouna nad 30cm.
Blížím se ke špičce a ledové krupky bičující mne do obličeje mne zahánějí do lesa. Obcházím tedy špičku a přes kopec se dostávám do vedlejší zátoky. Zde opět prohazuji oblíbená místa a přichází první okoun. Je chycen za krajíček a s radostí ho pouštím. Prohazuji stejné místo ještě několikrát, ale kotevní lano lodní bojky je silnější a tak zkouším plenit svou sbírku gum o kousek dál. Další okounek se třepetá na kopytu od relaxu a rovněž ho pouštím. Opírám proutek o pařez a dumám u cigarety a hrnku horkého čaje co dál. Zvažuji přejezd na Slapy a k činu stačí jen další sprška ledových krup. Stoupám opět lesem zpět a cestou se stáčím nad špičku, kam za lepšího počasí tak rád chodím. Opírám se o borovici a kochám se pohledem na příboj, jen co slzícím oči ve vichru dovolí. Nevěřícně zírám do vln a pozoruji běličky, jak se perou s příbojem. Nechápu, kde se tam v tuto roční dobu berou, a předpokládám, že je proud a vlny vytáhl ze dna. A jak tak pozoruji ten zvláštní jev, zdá se mi, že občas zahlédnou ve vlnách i pěkné okouny. Utírám své oči rukávem a snažím se zaostřit. Zdá se mi, že vidím okouny častěji, ale nechce se mi tomu věřit.
Duše lovce se ve mně probouzí a už se sunu ke špici jako lenochod. Jízda ze skalky končí zavěšením na omšelém kořenu a nevěřícně prohlížím zlomenou špičku složeného náhradního prutu, doplněnou roztrženými kalhotami. Častuji se silnou sprškou nepublikovatelných slov a chladí mne až stejně intenzivní sprška zpěněné vody z jedné z velkých vln. Marně se snažím o zapálení uklidňující cigarety a tak jen spíše z povinnosti nahazuji gumu do vln. Přitahuji nástrahu bez kontaktu se dnem a až u břehu pocítím klasické elektrické probíjení. Krásný okoun se pere, ale zdolávám jej a uvažuji co s ním. Má to hluboko a tak mu lámu vaz a beru ho s sebou. Nahazuji znovu a tentokrát cítím záběr okamžitě po dopadu. Okoun je za krajíček a tak ho pouštím. Další náhozy jsou jako přes kopírák a tak zamačkávám protihrot na háčku. Za sebou na kameni mám čtyři okouny a dvakrát tolik jsem jich bez újmy pustil. Jsem nadšený a znovu se pokouším si zapálit cigaretu. Tentokrát však nikoliv ze vzteku nad způsobenou škodou, ale z radosti nad úlovkem, který jsem běžně zažíval tak dávno, že mi připomíná spíše pohádku z dětství. Po cigaretě znovu nahazuji, ale už bez jakéhokoliv kontaktu. Měním barvy i záteže, ale již bez úspěchu. Celé to okouní tančení trvalo jen asi čtyřicet minut, což přisuzuji zmírnění větru a poklesem velikosti vln, nebo jak už to u okounů bývá, zcela něčím jiným.
Spokojeně balím a uháním přes skalky k autu. Několik pádů doprovázející mou chůzi připomínající gejšu, mě už radost ze zážitku nezkazí. Házím věci do auta a pádím směrem k rodičům. S nimi jsem zažíval ty lovy na Orlíku, kdy okouni okolo čtyřiceti centimetrů byli běžní. Zkrátka chci se pochlubit a také z praktického hlediska, neb o ryby nestojím, tátovi škrabání pruhovaných rytířů přenechám. Mamka měla velkou radost a táta rovněž, tedy jen do té doby, než zjistil, že jsem je neočistil. Jako porybný mu vysvětluji pravidla o čištění ryb u vody a maminky si vychutnávám bublaninu s kávou.
Manželka mne rovněž vřele přivítala a kalhoty tržené o haluz obratně maskuji pytlem s pruty. Ten zlomený jsem raději nechal v autě a zítřejší návštěva tchýně mně nerozhodí, neb mám o čem přemýšlet a budu se těšit na další den, kdy okouni berou jako za starejch časů…
