Poprvé do Norska - "A je to..." (8/13)
Rybaření v zahraničí
20.11.2017 | od Václav Bruner
Ráno jsem vstal naprosto stejně s Peťou, a tak jsme společně počali s ranními přípravami. Peťa samozřejmě ihned staví na kávu, a odchází dokončit proces buzení na toaletu. Vyplachuji termosky, a připravuji je k znovu naplnění horkým čajem a malinovým sirupem. Chystám se tvořit oblíbené sendviče, ale zjišťuji, že došel toustový chléb. Tedy jen rozpékám bagetky ke snídani, a navrátivšímu se Peťovi oznamuji nastalý nedostatek.
Po točitých schodech zrovna sestupující Dan navrhuje zastřeným hlasem řešení v podobě prvního doplnění zásob v nedalekém kvelbu. Vybouchl jsem smíchy, neb to co sestupovalo ze schodů ani tak nevypadalo jak Dan, ale i díky termooblečení spíše jako pan Harapes, ale po strašném flámu. Aniž by jakkoliv reagoval, prošel okolo nás do koupelny, kde ze sebe pravděpodobně rovněž chtěl udělat zase člověka. Tedy jsme s Peťou usedli k rannímu hodování a čekali až se Dan zkulturní, a posnídá s námi. Ještě jsem proběhl ranní očistou i sám, ale to jen čistě proto, abych nebyl za špindíru. Pravda je, že sprcha člověka opravdu osvěží, a přeci jen jsme se chystali do civilizace, tak ať si o nás ti Norové nemyslí, že jsme nějací špindírové. Spěšně jsem se oděl do civilního, a s potěšením jsem opět pocítil možnost pohybu, oproti již zmiňovanému pobytu ve skafandroidním oděvu.
Tedy jsme se pohodlně usadili a připoutali k dlouhé cestě do Norského supermarketu. Po třech kilometrech jsme u onoho supermarketu zase vystoupili, a s nadšením jsme se hrnuli do vnitř. Na první pohled se jedná o běžný obchod velikosti Plusu, ale bylo zde o poznání mnohem méně lidí. Vlastně zde krom nás nebyl skoro nikdo, ale to nám vyhovovalo. Ihned jsem našel pečivo a při pohledu na cenu běžného chleba mi chlebárna opravdu poklesla. Ovšem pokud se týká ceny toustového chleba, byl jsem mile překvapen, a v přepočtu za dvěstě českých korun jsem nakoupil rovnou tři balení. Dále jsem se krátce zastavil u bloku s pivem, a tam již patřičně přibrzděn svou padlou sanicí raději pokračoval dále ve směru nákupu. Nalezl jsem výhodnou cenu u čtvrtkilového balení tvrdého plátkového sýra, stejně jako krájeného tvrdého salámu, a tak jsem byl s ohledem na potřeby zajištění svačin nadmíru spokojen. Za sto norských korun jsem měl svačinu pro všechny na další tři dny, což je na zdejší poměry opravdu dobrá cena. Jak si tak pěkně studuji ty jejich cenové relace, přišoural se ke mě Peťa a šibalsky se mne ptá zda-li již mám citronový pepř? Odpovídám, že nemám a zevlujíce mu do košíku zjišťuji, že zakoupil celé balení šesti kusů. Ptám se kde to mají, neb bez citronového pepře se treska prostě nedělá, a domu se bez tohoto koření prostě nevrací. Tedy mne uchlácholil, že nemusím spěchat, neb další již stejně v regálu nemají. Lámaným jazykem pralesního kmene Mongů se ptám pracovnice marketu, a dozvídám se asi po dvaceti minutách, že to zítra doplní. Norové nikam nespěchají, a já jim to závidím. U nás by jí rozhořčená spěchající důchodkyně vyškrábala oči, s ohledem na další výhodnou akci prodeje kuřecích skeletů v sousedním supermarketu. Stále jsem nepotkal Dana, a tak jej nacházím v oddělení s průmyslovým zbožím, kterak drží kvalitní kladivo, a nevěřícně hledá nějakou závadu. Ano, rovněž jsem s údivem bádal v regálech, a nácházel věci, které jednak nebyly nijak drahé, ale zejména nesrovnatelně kvalitnější. O srovnání s průmyslovým zbožím pohozeným v drátěných boxech v našich marketech nelze vůbec uvažovat. Z hledání neobjeveného, mne opět vytrhl Peťa, tentokráte s dotazem, jestli si jako nebudu kupovat pivo? Opět rentgenuji obsah jeho košíku a uznávám, že on se zásobou piva nemazal. Tedy jsem se odebral k bloku pivních lahví, a do nekonečna přepočítával poměr cena výkon. V duchu jsem si nadával, že jsem byl ten z výpravy, který přikázal striktní dodržení povolených limitů, a tudíž si za to můžu sám. Zakoupil jsem tedy dvanáct plechovek levnějšího pivka za celkem asi dvěstě norských korun, a smál se sám sobě po předchozí snaze ušetřit na toustovém chlebu. Obtěžkán košíkem se šourám zpět ke kamarádům, bych je našel tam, kde jsem je zanechal, a Peťa mi hned radostně ukazuje fixační utahovací pásky, které tolik postrádal k lepšímu upevnění sondy echolotu. Popoháním ovšem kamarády k ukončení nákupní manie s ohledem na běžící čas a rychlé vyplutí na moře. Všichni platíme norskými korunami bez problémů, tedy kromě Dana, jenž opět vytáhl svou maestro kartu. Tedy za něj útratu platím já, a Dan spěšně vybírá v minibance v tomtéž objektu norskou měnu a obnos mi vrací.
Norská koruna není silná, zde je prostě nenahraditelná a nepřekonatelná. Můj pokus u pokladny platit eurem, se setkal s úšklebkem, lehce přeložitelným....
Venku jsme ještě okukovali vozy na parkovišti a bylo patrné, že tu bídou fakt asi nertpí. Každopádně ten klid a pohoda vůbec nenasvědčoval, že jsem právě byli v supermarketu. Ve stejné pohodě a bez spěchu jsme se nasoukali do vozu, a od té doby až do konce pobytu jsme v tomto flegmaticky pomalém opojení setrvali. Pomalou jízdou jsme se došourali před dům, a pohodovým tempem vyložili proviant a místo spěšného přesunu k lodi a na moře, jsme si udělali kávu, a dali tatranku, a tak nějak jsme rozjímali. Při tomto jsem v kuchyni slyšel jak prskají tousty, ale klidně jsem je nechal být. Čím křupavější, tím lepší... Dan opět dumal nad mapou, a navrhl dnes obeplout celou Aspoyu, a zkusit štěstí u západního pobřeží.
Plánování lovu nás znovu nabudilo, a tak jsem se přeci jen pomalu k lodi dostali. Nádrž jsme doplnili po okraj, a s kompletním vybavením jsem již vedl loď ke známému průplavu na severní straně Karihavetu. Opět bez újmy jsme Myší dírou propluli, a hned se dali vlevo pod pobřeží. Kopírovali jsme břeh ve vzdálenosti čtyřiceti metrů, a jeli jen na volnoběh, tak aby echolot s lépe upevněnou sondou stíhal ukazovat případné ryby. Dle mapy jsme se i různě motali okolo znatelnějších nerovností na dně, a občas tlustá čára ukázala i rybu, ale jak jsme již věděli tyto jednotlivé kusy nelze chytit, alespoň nám se to nedařilo. Dostali jsme se do velmi mělké zátoky s hlubokou jámou uprostřed. Echolot byl náhle čárami protkán. První záběr jsme měli snad všichni najednou. Chytali jsme tresky obecné do padesáti centimetrů, za to však hojně a všichni. Bylo jasné, že jsme měli echolotu věřit, ale po bitvě je každý minerál. Náhodně se na echolotu ukázal i silnější pruh, a tak jsem opustil úspěšnou lehkou vláčku, a nasadil stogramový vláčák se čtyřicetigramovou jigovou hlavou oděnou do zcela černého twistera o velikost patnáct centimetrů. Nikdy jsem na tuto nástrahu, coby nahozenou od lodi nic nechytl. Pokud se ovšem na echolotu ukázala větší treska, a já stihl nástrahu rychle pod loď poslat, z devadesáti procent jsem rybu trefil při záběru v propadu, či na první zvednutí ode dna. Stala se z toho humorná rutina, kdy kamarádi již věděli, že jakmile na maximum stahuji nástrahu k lodi, je jasné, že pod lodí se ukázala větší ryba. V těchto případech hoši reagovali použitím rovněž středního vybavení, přičemž Dan si oblíbil velké smáčky i třicet centimetrů dlouhé, a Peťa stejně dlouhé twistery ve flou barvách. Když jsem rybu většinou odchytl, zase se vrátili k lehké vláčce, která slibovala jistotu záběru, a tudíž zábavu.
Bohužel asi po dvou hodinách ryby někam odjely, a tak i my jsme opět popojížděli o nějaký ten kilometr dále, směrem k pontonovému mostu. Když jsme z rozlehlého fjordu spatřili onen pontonový most, byl vzdálen ještě minimálně čtyři kilometry. Jelikož čas ubíhal, rozhodli jsme se vynechat další dva kilometry pobřeží Aspoya, a přesunout se k tyčím uprostřed Freifjordu s výhledem na pontonový most v plné kráse. Jak čas kvapil, tak Dan také vůbec nešetřil fuel, a tak přesuny v plném výkonu, byly dílem okamžiku. Opatrně a pozorujíce hloubku na echolotu jsme propluli kolem tyčí a hned zase zkoušeli štestí a chytlavost našich nástah. Drift byl dost silný a tak jsme se v hloubkách do 40 m udrželi vždy jen tak patnáct minut. Malé kelery nás ovšem bavilo chytat jen chvilku, a tak jsme přesedlali na těžší přívlač či pilkrování, a zkoušeli štěstí v okolí neprostupného hejna malých kelírků. Danovi se povedla na kraji hejna krásná asi osmdesátka dorška, ale jelikož tah vody už byl v mělčí vodě neudržitelný, na danův nápad jsme jeli hledat podmořskou horu, přesně v polovině cesty mezi tyčemi a mostem.
Asi po kilometru se ptám Peťi na hloubku a Dan zastavuje loď. Peťa srovnává sondu a hlásí hloubku dvanáct metrů. Koukáme na sebe jak blázni, neb to byl přesně bod, který jsme hledali. Místo to bylo opravdu skvostné, ale rovněž bylo těžké se na něm udržet. Přišlo pár tvrdších záběrů, ale nikdo z nás je neproměnil. Začalo se stmívat a tak jsme rozumně začali uvažovat o návratu. Bylo jasné, že kratší je pokračovat pod mostem a Bergsoyfjordem druhou stranou do Karihavetu. Jenž jak již známe Dana, to bylo támhle ještě nahodíme, a támhle to ještě zkusíme, a stále mne ujišťoval, že to má pod kontrlou. Tedy také u pontonového mostu jsme chvilku vláčeli, a pilkrovali a pak jsem ho konečně ukecal, a na plný výkon to natáhl do Karihavetu. Než jsem se nadál byli jsme pod malým mostem v Karihavetu, a je fakt, že silný motor je v takovémto případě výhodou. Bohužel nahnaný čas, opět Dan chtěl vyměnit za chvilku vláčení v okolí mostu a dále v zátokách Karihavetu. Když chtěl popojet od mostu dál dovnitř Karihavetu, motor se rozběhl, ale náhle opět ztichl. Koukáme na Peťu, a ten zvedá víko a pod deklem hlásí na budíku něco pod půl nádrže. Dan znovu zkouší nastartovat, ale bezúspěšně. Peťa znovu zkoumá nádrž, a poklepává na budík, a po jednom z oťuků ručička náhle padá na nulu.
No to je výborný, a pak zahrnuji široké, daleké, tiché okolí směsicí nepublikovatelných slov.
Každopádně zachováváme klid a hodnotíme stav a situaci. Hlásím, že si tedy máknem to dopádlovat, ale aspoň něco. Po chvilce mlčení zjišťujeme, že v lodi se pádla nenacházejí....
