Poprvé do Norska - "Dlouhá cesta" (3/13)
Rybaření v zahraničí
09.10.2017 | od Václav Bruner
Radost a nadšení postupně zchladil ostrý ledový vítr a tak jsem s Peťou ustupoval na nižší palubu trajektu, kde sice také fučelo, ale opalující se blonďaté osoby navozovaly dojem tepla. Popíjely alkoholické nápoje a v lehkém odění se slunily, což jsem chvilku nechápavě sledoval a pak zalezl do útrob trajektu a studoval vnitřní vybavení.
U restaurace byla fronta a tak jsem se vrátil k výherním automatům, které jsem míjel cestou k restauraci, jelikož jsem si byl jist výhrou. Vhodil jsem několik euro do jednorukých banditů a samozřejmě jsem nic nevyhrál. Raději jsem se tedy opět zařadil do fronty a zakoupil si lahodnou kávu, která se ukázala být horkou čokoládou. Zas mi ten pohunek za pultem asi nerozuměl. S kafíčkem se sunu zpět na větrem chlazenou palubu, kde si hodlám vychutnat doutníček a kochat se chvilku panoramatama oceánu. Blonďatý druh člověka stále využíval náhodných slunečních paprsků a mnoho jich rovněž spalo. Pravděpodobně tyto osoby již zmrzly, ale oživovat jsem se je bál. Při pokusu o podpal doutníčku jsem jej zlomil, a jak jsem se lekl, rovněž jsem se polil horkou čokoládou. Čokoláda mne naštěstí nepopálila, neb skupenství změnila na tuhé, a tak jsem ji oloupal, a vyčadil špačka doutníka.
Rozhodl jsem se tedy vyhledat kolegy a zkusit rovněž chvilku si zdřímnout zkroucený v nějakém volném křesle. Bohužel volný koutek jsem nalezl jen u bezcelní prodejny, kde zvuk neustále se otvírajících dveří doplněný o vřískot polských děcek, hrajících si na rytířské souboje s kopím, které mne občas zasáhlo, mne tak nějak neuspokojil. Rozhodl jsem se spánek vzdát a raději šel na záchod, kde už fronta opadla a já měl tak vytoužený klid, který k těmto úkonům potřebuji. Cestou zpět jsem potkal Peťu, který neustále fotil a natáčel a tedy rovněž nespal. Oba dnes víme, že pravdu měl Dan, neb každá minutka spánku se cení s ohledem na cestu, která nás ještě čekala.Tedy jsme navštívili společně onen bezcelní šop, a jelikož jsem byl poučen z obchodu na pobřeží, na další výhodnou koupi jsem se již nenachytal. Tak čas utíkal a jelikož cesta ze Sassnitzu do Trelleborku trvá jen čtyři hodiny, pomalu jsem se chystal k přistání. Vyhledal jsem Dana a poňoukal ho k rychlému výsadku, neb jsem se bál, že nás tam pak zablokují a nedostaneme se ven. Uposlechl a tak jsme ještě dvacet minut čekali před zavřenými dveřmi k parkovacímu prostoru, jelikož tyto se otevírají až po zakotvení, což jsem nevěděl. Po otevření jsem opět kvapně nasedl a popoháněl kolegy, abychom nebrzdili ostatní vozidla. Po dalších dvaceti minutách, za které mohl autobus, jenž nestartoval jsme konečně sjeli na půdu Švédska. Nevím co jsem čekal, ale nic zvláštního jsem nezřel a vše mi připomínalo spíše Německo za tím rybníkem z druhé strany i s ohledem na větrné mlýny, a nijak panoramaticky zajímavou krajinu.
Dan lehce odpočatý po spánku v trajektu se opět pasoval na řidiče a pravděpodobně z obavy přenechání řízení svého miláčka jiné osobě takto hodlal vydržet ještě dlouho. Po dalších třech stech kilometrech konečně zastavil, a mohli jsme se protáhnout u benzinové pumpy na odpočívadle. Náhle se objevil zvláštní týpek, a chtěl cigaretu a samozřejmě i připálit. Kdybychom byli již v Norsku považoval bych to za setkání s Trollem. Nevím zdali je mají i ve Švédsku, ale každopádně v té pustině, a na prázdném parkovišti se vzal nevím odkud a stejně tak zase zmizel nevím kam.
Nevím jestli to či ono přimělo Dana k rozhodnutí přenechat mi řízení svého miláčka, ale faktem je, že tisíc kilometrů které ujel od půlnoci do momentálních osmnácti hodin, se na něm již slušně projevovalo. Vypadal unaveně a jen strach o auto ho držel ve stavu bdělém. Řízení jsem se ujal hrdě a nebojácně, bohužel Dan aspoň chvilku spal a já nikoliv, což se projevilo po pár kilometrech a mě se klížily oči. Samozřejmě jsem se s tím pral, ale více jak dvě stě kilometrů jsem ze sebe nevyždímal. Tahle auta v podstatě jedou sama, tempomat a neslyšný, byť pětilitrový motor uspává s ohledem na minimální nutnou spolupráci těla s řízením vozu. Po seznámení s vozem jsem nepotřeboval ani plynový pedál a jen držel volant a rychlost určoval tlačítky na volantu. Je tu super, ale nic pro člověka jenž řídil traktor dříve jak osobní automobil. Tedy jsem na další benzínce přiznal svou nebezpečnou indispozici, a přesedl opět na místo spolujezdce, kde okamžitě spánek mizí a tak stejně koukám do tmy jak jantar, neb se bojím srážky s parohatcem.
Nadšení a euforie je již dávno pryč, a mlčíme do temné tmy, a ukrajujeme další a další kilometry. Všechno mne tlačí, chytají nás křeče a celkově se stává luxusní a pohodlný automobil nepohodlným a nenáviděným vězením. Dokonce občas i krátce usnu, a sleduji cedule ohlašující blížící se Oslo. Zabral jsem trošku víc, a tak mne Dan budí, že už jsme v Norsku! Zcela jsem se probral, ale je tma a tak mi vše v okolí připadá jako jižní spojka v Praze. Náhle se však na silnici objevují budníky s výběrem poplatku. Zastavujeme a slušně zdravíme. Paní něco chce a tak mne napadá, že asi peníze. Na tabulkách pro blbce se dozvídáme kolik chtějí, ale bohužel máme jen eura a ty obsluha závory odmítá. Tento fenomén jsem pociťoval v celé zemi, kde jsou na svou měnu opravdu hrdí. Zůstali jsme tedy stát na jižní spojce v Oslu, bo nemáme drobáky na průjezd. No bezva, a zase začínám plašit, což je pro mne v těchto situacích příznačné. Dan v klidu vytahuje svou platební kartu maestro a že zaplatí kartou. Poznámka pro cestovatele : S kartou maestro nejezděte dál než do Písku! Kartu tento budník neakceptoval a tak jsme tam různě přejížděli a couvali a najížděli, až jsem vytáhl svou kartu VISA a normálně jsme v automatu zaplatili poplatek a závora se otevřela. S posměškem jsem kartu uložil zpět do peněženky, a hrdě pobízel k jízdě. Dan okomentoval tuto trapnou chvilku na hranicích Norska neslušnými výrazy, a jelo se dál.
Oslo mi za tmy stále připomínalo průjezd jižní spojkou po Praze, a tak jsem zase pomalu klimbal. Dan stále řídil a Peťa také spal. Přehodil jsem přes sebe deku a usnul jak špalek. Probudilo mne stále časté pípání nedostatku PHM v nádrži, a tak Dan zastavil k tankování u čerpací stanice na karty, která ovšem tu skvělou maestro kartičku zase vyplivla jak bonbon chuti nevalné. Naštěstí jsme našli další pumpu, a tam brali i eura. Dan již nemluvil, a jen natankoval a zaplatil. Počkal na nás až dokouříme a já mu nabídl, že ho opět vystřídám. Odmítl mne, a řekl že za chvilku najde odpočívadlo, a chvilku si všichni zdřímneme. Po dalších šedesáti kilometrech na mé tvrdé naléhání konečně zastavil. Vzal si spacák, a že se jde natáhnout ven na lavičku odpočívadla. Přehodil jsem si deku přes hlavu a tvrdě usnul. Vzbudilo mne asi po hodině nějaké klepání, a jelikož jsem se bál, že naše auto okusuje medvěd opatrně jsem zpod deky hledal původ třesu. Původcem byl Dan, jenž se vrátil z pobytu mimo vozidlo ve fialovém zbarvení, a třesem připomínajícím automatickou pračku Tatramat. Nastartoval vůz, a pustil topení, a tak jsme všichni zase usnuli. Vzbudila mne nepřekonatelná touha vyprázdnit močový měchýř a lehce pokroucené tělo, v běhu několika křečí již splynutých v jeden super stav.
Z auta jsem vytekl na trávu s jinovatkou, a tak se celkově nějak porovnal. Jelikož již svítalo, spatřil jsem místo našeho odpočinku, nádherně upravené odpočívadlo s voňavou toaletou a kvalitním toaletním papírem a mýdlem. Pro mne věc zcela nevídaná, a mohu říci, že na takové místo bych u nás mohl konečně taky vyvézt rodinku na piknik. Borovicový háj voněl tím, čím vonět má, a já byl jakoby duševně vykoupán, a poprvé na mne dýchl ten Norský sen …
