Poprvé do Norska - "Konečně u cíle" (4/13)

Rybaření v zahraničí 16.10.2017 | od Václav Bruner

Poprvé jsem si na onom odpočívadle uvědomil, že to, o čem jsem snil, začíná být realitou. Jedinečnost okamžiku jsem podtrhnul zapáleným doutníčkem a volným krokem špacíroval sem a tam, pozorujíce probouzející se les. Zastavil jsem se u krásně zpracované informační tabule, a podrobně studoval veškeré informace na ní se nacházející. Z tabule jsem sice vyrozuměl jen to, že jsem v Norsku, ale byla opravdu krásně udělaná. Kouzlo okamžiku se ztrácelo přímou úměrou k mé tepelné ztrátě způsobené sic čistým, leč za to velmi chladným vzduchem. Romantickou chvilku jsem tedy zbaběle vyměnil za komerční teplo sériově vyráběného vozidla, a vrátil jsem se k dřímajícím kolegům.

Zobrazit všech 7 fotografií

Záviděl jsem jim jejich spánek a vzal si mapu, abych zjistil, kde se vlastně nacházíme. Koukám, že jsme kousek za Hamarem, a před námi je Lillehammer a z toho vyplývající fakt, že pokud se budu držet silnice E6, nemám se kam ztratit.

Budím Dana, a přesouvám jej na místo spolujezdce. Evidentně se jeho prokřehlé tělo po hrdinském pokusu o přespání pod širákem zatím nevzpamatovalo, a tak na něj vrstvím veškeré přikrývky a oděvy, co jsou po ruce.

Pro jistotu ještě jednou kontroluji na mapě možná rizika zakufrování, a po té svěží a pln očekávání vyrážím směr Lillehammer. Již zručně ovládám vozidlo čudlíky na volantu, a tak mohu plnými doušky vychutnávat neuvěřitelné plastiky matky přírody. Jelikož opravdu vzorně dodržuji povolenou rychlost, není kochání se krajinou nijak nebezpečné. Tachometr se stále drží na sedmdesátce, a občas spadne i na padesátku, když projíždím obcemi u nás popisovaných spíše jako samoty. Po pár kilometrech na mne dolehl neuvěřitelný pocit svobody, neb jsem jel sám v super káře po silnici E6 v Norsku. Po výjezdu z každé soutěsky a další rozlehlé krajině, která se přede mnou rozbalila, jsem nabýval dojmu, že to krásu už neunesu. Zvažoval jsem možnost kamarády vzbudit, ale zároveň jsem se bál, že mi ty nádherné okamžiky jakoby seberou. V duši se mi děly věci, které nejdou popsat, a tak duševní levitace rozčísl až Peťa, když do šumu jízdy zahřmělo: ,,ty krávo, to je bomba“. Dozvěděl jsem se, že je vzhůru již delší dobu, ale rovněž byl konsternován a kochal se stejně jako já. Společně jsme tedy hodnotili každou skálu či jezírko, až se vedle mne pohnula hromada hadrů a z pod nánosu lůžkovin se zjevil troll. Jelikož jsem se musel držet na vozovce, nemohl jsem dostatečně vybuchnout smíchy, a tudíž jen přidušeně pozoroval jak Danova ruka šmátralka pátrá po brýlích na palubní desce vozidla. Po té co nasadil skla, se chvilku snažil identifikovat lokalitu kde se nacházíme, ale pak se zeptal kde jsme, a to přesně v momentě, kdy jsme míjeli informační ceduli dvakráte jeden metr s nápisem Lillehammer. Nechtěl jsem se jej dotknout s ohledem na evidentní vadu zraku a nedostatečný kalibr okulárů, ale fakt toho, že nás vezl černočernou tmou stovky kilometrů mne polekalo, a děkoval jsem trollovi ze Švédska co jsme ho obdařili cigaretou na parkovišti, že nad námi drží ochranou skálu či větev.

Krátce jsem zastavil na dalším krásném odpočívadle za městem, kde i kolegové vykonali své ranní potřeby, a společně jsme posnídali něco sušenek a zbytků od manželek.

Bez zbytečných prodlev jsem popoháněl kamarády k pokračování v jízdě, a tak cesta opět ubíhala těmi nepopsatelnými kulisami přírody. Sice už jsem mírně otupěl tou nekonečnou krásou, ale panty sanice jsem měl stále svěšeny a jen občasné zívnutí mou chlebárnu uzavřelo. Jelikož se má únava stupňovala, musel jsem někde před Donbasem uznat, že jsem více spící, nežli bdící, a tak zase řídil Dan. Zamotal jsem se do deky a i když se ve mně prala touha po okolních krásách s únavou, rychle jsem usnul. Byť jsme přejeli mnoho dalších kilometrů přes náhorní plošinu, spal jsem jako špalek, a vzbudil se až v Oppdalu na čerpací stanici. Koukám co se děje, neb ve voze jsem sám, a patrně již delší dobu.Vozidlo bylo poněkud vychladlé, a to byl i pravděpodobně důvod mého probuzení. Nacházím ve svém zorném poli Peťu mnoho metrů za čerpací stanicí, kterak ukájí svou kuřáckou potřebu, a po té vidím i Dana, kterak za sklem u pokladny lingvisticky obsluze cosi sděluje i za pomoci všech končetin. Kroutíce hlavou vychází ven, a jde přímo za Peťou. Co si společně řeší, a tak byť se mi ven nechce, vystupuji, a jdu za nimi. Problém opět nastal s platební kartou Maestro, a bohužel ani EURa obsluha neakceptuje. Věc nakonec opět řešíme mou VISA kartou, a znovu pociťujeme nekonečnou sílu norské koruny.

Navrhuji Danovi výměnu řízení, ale ten odmítá, a tak pokračujeme dále směr Sunndal. Jedná se v podstatě o pozvolné klesání z hor až k mořské hladině, což dokazovalo i časté zalehnutí uší. Nekonečné skalní stěny ozdobené velkými a malými vodopády opět tvořili průvan v našich ústních dutinách, a příkré srázy hned za silničními svodidly nás až do cíle udržovali ve stavu bdělém. Při jednom pozvolném přejezdu mostu, pod kterým říčka vyzývala k použití vláčáku jsem spatřil i ryby. Navrhl jsem zastávku, ale vyhodnocení dostupnosti rybářského vybavení s ohledem na založení ostatními věcmi jsme od záměru upustili, a pokračovali dále. Městečko Sunndalsora je vklíněno do nepopsatelné soutěsky nekonečných skal, a je dlouhé jako cesta sama. Možná je to dle mapy mnoho samot za sebou, ale podstatné bylo, že na konci obce za fabrikou s elektrárnou, byl, jak nám sdělil Dan již vytoužený Tingvollfjord.

Měl jsem hroznou radost, a již jsem se chtěl odpoutat, že budeme konečně vystupovat, ale to byl omyl. Tingvollfjord byl také velmi dlouhý a tak bylo novým poznatkem, že v Norsku je všechno dlouhé, stejně jako Norsko samotné. Mnoho tunelů a krásných úseků nás ještě čekalo, nežli jsem uviděl ceduli městečka Tingvoll, podle kterého se onen fjord jmenuje. Opět jsem chtěl vystupovat, a opět předčasně, ale cíl se blížil, a to bylo podstatné.

Už jsme tady, řekl Dan, a na ceduli jsem četl nápis Skjelvag. Zde byl supermarket, čerpací stanice a pošta. Prostě takové větší město o několika domcích. Cedule Einset kam jsme pokračovali, nás navedla za mostem do mírného kopečku zasazeného do borovicového hávu, v němž se podél podél cesty objevovaly nádherné domky srubového typu, ve kterých si umím představit zbytek svého života. Po cca dvou kilometrech jsem uviděl náš domek majitele Oleho Hjalmara. Přiznám se, že jsem si celou dobu myslel, že se jmenuje příjmením Ole Einset. Jelikož nebyl nikde nikdo, a byli jsme prvními návštěvníky této sezony, a do nástupu na ubikaci zbývaly ještě skoro dvě hodiny, navrhl Dan nejdříve prohlídku mola a lodě. Sjeli jsme tedy pár metrů dolu k vodě, a konečně vystoupili u našeho cíle. Z hluboka jsem nasál mořský vzduch, a kochal se okolím, což jsem opět podtrhl kochacím doutníčkem. U mola byla jediná loď, a tak i to nás potěšilo, že se s námi jakože počítá. Nad filetovacím přístřeškem byly na stromech vyschlé hlavy velkých tresek, a z mola jsem uviděl první mořské živočichy. Zvláštní okamžik a ohromná úleva, že ta cesta je již za námi. Bafal jsem spokojeně doutníček, a v duši mi vařil tlakový hrnec plný zážitků a okamžiků, které nás čekají…