Poprvé do Norska - "Kristiansund" (12/13)

Rybaření v zahraničí 18.12.2017 | od Václav Bruner

Další den byl v podstatě shodný s předešlým, a velmi úspěšným dnem. Naučili jsme se vcelku obstojně pracovat s mapou a echolotem. Osvědčená místa už byla jistotou, a fakt splněného vývozního limitu nás posunul do fáze testování a pokusů. Více jsme se snažili prochytávat hlubší vodu v domněnce vidiny velké ryby. Tato snažení se ovšem ukázala jako lichá, a když jsme byli několik hodin bez kontaktu, jeli jsme si spravit chuť k ostrovům, kdy již byl úlovek jistý, a o zábavu skutečně postaráno. Tak jsme v podstatě prochytali celý den, a vraceli jsme se jen s několika slušnými rybami, což ve srovnání s úlovky kolegů, kteří stále a tvrdošíjně bubnovali dno pod pontonovým mostem, vypadalo jako návrat s velrybou. Pravděpodobně i z tohoto důvodu nám do následujícího rána zmizla z lodi námořní mapa s horkými místy. Ono by se ani tak moc nestalo, neb člověk v životě přijde mnohokráte o víc, ale mapu jsme měli půjčenou, a tak byl Dan notně zhořklý představou, jak to kamarádovi, jenž mapu zapůjčil, vysvětlí. Tudíž jsme společně neznámému pachateli (pravděpodobně místní rybář) popřáli, nechť jej cholera po polích honí a to zejména při vydatných deštích.

Zobrazit všech 6 fotografií

Po již velmi rychlém vyčištění ryb, jsme osprchovaní a kvalitně nasycení usedli k večernímu rozjímání nad zdejším levným pivkem. S ohledem na fakt splněného limitu kazícího se počasí a celkové rybářské vyčerpanosti jsme řešili, co s posledním celým dnem našeho pobytu. Musím uznat, že poslední dny mne rybářsky natolik vyčerpaly, že každý nához nástrahy mi působil bolest a otlaky z lodi na mém vypracovaném těle nechaly nejeden barevný úkaz.

V podstatě se jednalo o další splněný rybářský sen, tedy uchytání rybáře k celkovému vyčerpání. Jelikož ani jeden z nás, by si jednak netroufl limit ulovených ryb překročit, a stejně tak nám všem přišlo zbytečné lovit ryby jen pro zábavu, zejména když už to bylo spíše rasovinou, rozhodli jsme se poslední den věnovat výletování, a poznání kousek Norské země, země i jinak než z lodi a s prutem v ruce, či z auta a s prutem kdekoliv. Po pátrání prsem na mapě, pardon prstem na mapě (u mě je možné obojí) jsem dospěl k názoru, že město na čtyřech ostrovech tedy Kristiansund je to správné místo, a není to nijak zvlášť daleko. Z prospektů sebraných ve zdejším nákupním centru bylo patrné, že bude na co koukat, a tak jsme plán společně schválili, a s pocitem školáka těšícího se zítřejší školní výlet na hrad Zonenštain jsme šli spát.

Ráno jsme lehce posnídali těžký salám s křehkou rozpečenou bagetkou a tvrdým sýrem zdejší výroby. Doplnili požitek o hlt naší kávy míchanou s jejich mlékem. K tomu mléku jen krátce dodám, že jsem netušil jak vlastně mléko chutná. Svět akčních nabídek z kvalitních náhražek se v Norsku zatím nekoná. Svá těla, pokud se dají tak nazvat, jsme dle možností uvedli v kulturnější vzhled, a případné nedostatky jsme bravurně maskovali nánosem vůní a deodorantů.

Vyvonění frajeři ze středu Evropy tedy usedli do vozu, a hurá poznat zdejší život i z jiného pohledu. Začalo jemně poprchávat, a nežli jsme opustili vedlejší ostrov Bergsoyu, lilo jako z konve. Při přejezdu pontonového mostu a pohledu na moknoucí rybáře, jsme spokojeně konstatovali, že naše rozhodnutí bylo správné, a poslední den sušit veškerý vercajk by bylo opravdu smutné kino. Cesta do Kristiansundu je možná dvěma směry, a to buď tunelem, nebo přes most. Tunel byl levnější a tak volba byla jasná. Dodám jen, že příjezdových cest je tam samozřejmě více, ale ze směru odkud jsme jeli, to bylo takto. Ještě jsme si pohrávali s myšlenkou jet lodí, což s ohledem na výkonný motor a dle mapy únosnou vzdálenost bylo rovněž možné, ale rozhodně jsme intuitivně dobře udělali, když jsme tento úlet nakonec zavrhli. Paní u okénka budky sloužící k výběru mýtného opět velice pobavena naším neznámým přízvukem a množstvím mincí, které jsme za těch pár dní nashromáždili, nám popřála fajn den, a tak jsme sjeli do tunelu, kde mi vědomí, že jedu pod mořem nepůsobilo zrovna dobře.

Příjemné bylo zjištění, že na druhém konci při výjezdu z něj již nepršelo a občas i slunko prosvítalo. Několik kilometrů před městem samotným již bylo podél cesty k vidění mnoho krásných srubů a dřevostaveb, připomínající naše chatové osady a tak jsem opět lehce záviděl a přál si jeden takový zde vlastnit. V Kristiansundu je letiště, a tak bych sem mohl prostě jen tak létat na víkendovou chatu. Musím jen ještě vyhrát ve sportce a zejména alespoň občas vsadit. Zcela intuitivně jsme jeli po nejfrekventovanější silnici stále do středu města. Občas jsme potkali i nějaké auto. Na jednom z kruhových objezdů jsme špatně sjeli a málem jsme tyk byli zabetonováni v jednom z dalších navazujících kruhových objezdů ve výstavbě. Rozdíl oproti našim končinám byl zejména v reakci stavařů na náš nájezd do stavby. Jen smutně koukali a bez jediné nadávky či posunku jsme zase stavbu opustili. Oni se vlastně vůbec moc nehýbali, a tak mne teď napadá, zdali to nebyly jen figuríny. Vrátili jsme se tedy na frekventované komunikace, a pokračovali dále směrem k centru města.

Dan našel bravurně místo k zaparkování hned u malebného náměstí, kousek od všeho co nás zajímalo. Při vystupování z vozu mne okřikla místní důchodkyně, a vyžádala si pomoc při vstupu do svého domu, u něhož jsme parkovali. Tedy jsem jí podržel dveře a pomohl s taškou. Stejným okřiknutím se semnou rozloučila a k pobavení kamarádů jsme však zjistili, že zde se vedou staří lidé ve vážnosti a dům byl vlastně domovem důchodců, který na rozdíl od nás v Norsku směrují do centra měst. Zvláštní a pro nás velmi zajímavý poznatek. Prošli jsme tedy náměstíčkem, a pokračovali směrem k moři a místnímu pomníku na jeho břehu. Je zde vzpomínková plastika na zaminování přístavu a hned vedle symbol Kristiansundu, tedy žena držící sušenou tresku. Chvilku jsme zde zevlovali, ale jelikož se ozval hlad, šli jsme zpět od pobřeží do propletených uliček plných všemožných obchůdků. Hledali jsme kloudnou restauraci, což nebylo zcela jednoduché, neb když jsme takovou již konečně našli, byla tak drahá že kloudná rázem přestala být. Tudíž jsme prachsprostě a zcela necestovatelsky skončili v místím burger centru, a za mrzký peníz jsme naplnili svá hladovějící bříška.

Cestou zpět k místním zajímavostem se Dan zasekl u zdejší vývěsky s nabídkou prodeje nemovitostí. Neb je Dan profesně realitním makléřem, nemohli jsme jej s Peťou od nástěnky urvat. Což mu stejně nebránilo, aby několik dalších hodin neanalyzoval možné realitní transakce ve zdejších končinách. Motaje se po různých obchůdcích za účelem nakoupení relikvií, kterými jsme se chtěli doma jakoby odčinit dlouhodobou nepřítomnost či jakoby uplatit rodinné příslušníky jsme vstoupili do jednoho z mnoha kvelbů s dětským zbožím. Jelikož Dan byl v očekávání prvního potomka, rozzářil se výběrem možných zcela nepotřebných výrobků pro kojence. Jakožto již zkušený tatík v té době třech nemluvňat jsem jej od každého druhého výrobku odradil, což mu nebránilo každý třetí zakoupit. Sám jsem v kvelbu zakoupil dětské bryndáky za ohromný peníz, ale investice se po domácích testech opravdu vyplatila. Jednoduše kvalita zde byla opravdu na prvním místě, stejně jako cokoliv a kdekoliv v Norsku samotném. I Peťa vskutku nešetřil, a tak obtěžkání taškami se značkami dětských výrobků jsme ihned budili pozornost na ulicích. Neb nejen důchodci jsou v této zemi velmi vážení, ale ještě na větším žebříčku pozornosti jsou zde děti. Zjistili jsme, jak perfektní servis zde děti mají při školní docházce a jak celkově sociální systém je zde na nejlepší úrovni na světě. Po zjištění výhod jsem zauvažoval o emigraci do zdejší země, neb bohatství v podobě tolika malinkých potomků, které vlastníme s manželkou by nás vyneslo na výsluní zdejšího systému, což se rozhodně o poměrech u nás říci nedá. Podotýkám, že jsem pleti bledé.

Když jsme se konečně změtí krámků prokousali zpět k přístavu, a to již zcela obtěžkáni množstvím dárků, všiml si Peťa přímo specializovaného obchodu se suvenýry. Sic naše debetní karty již zely prázdnotou, ještě jsme zde s Peťou zakoupili něco hrnků, a několik dalších různých potřebností, které se v nákupní horečce ztratily coby třešínka na dortu, či lépe řečeno jako tečka za výpisem účtu tohoto měsíce. Pomalu jsme se tedy vrátili k autu, a já pomohl opět oné důchodkyni tentokráte vyjít z domu, neb pravděpodobně oblíbené činnosti mají důchodci na celém světě stejné. (čekala baba za oknem, až se vrátím).. Sotva jsme nasedli, zase jsme vystoupili, neb nám došlo, že nemáme dostatek potravin na zítřejší zpáteční cestu, a tak je třeba zakoupit propriety na tvorbu svačin a několik pamlsků k přežití nekonečné cesty. Zakoupil jsem tedy suroviny na výrobu oblíbených spečených toustů a navíc jsem si doplnil sbírku marmelád a jamů, neb ve zdejším minimarketu Kiwi měli ještě druhy marmelád, které jsem neměl.

Tudíž s tímto splněným snem jsem mohl být také spokojen, neb nebylo plodů lesních či jakýchkoliv jiných, které bych v marmeládoidním stavu nevezl zpět do naší malé země, milované, střediskové…..