Poprvé do Norska - "Přeci to nevzdáme" (2/13)
Norsko se tedy náhle vzdálilo ještě více, než-li se dá v kilometrech měřit. Na inzerát se samozřejmě krom pár vtipálků nikdo neozval, a já se ani nedivím. Dan začal výpravu vzdávat s tím, že se mu to stejně nehodí, neb jeho drahá polovička nosí potomka v bříšku a ten se má podívat na svět koncem května. Je tedy klidně možné, že mu i tak může volat do Norska o předčasném výskytu nového tvorečka na naší vytvarované planetě.
Všechno se proti nám spiklo a jako drobnou maličkost jsem se navíc dozvěděl o změně termínu naší cesty, s ohledem na zrušený trajekt. V návaznosti na to i změnu odjezdu a to nikoliv trajektem z Rostocku do Trelleborku, ale z Sassnitzu tam někam..
Dan už jen jako drobnost poznamenal, že tuhle trasu ani nezná a celkově to vzdává.
Začal jsem tedy kout plán s Peťou. Nejsme „Nulové“, nějak se rukama nohama domluvíme a celkově to prostě dáme. Přišel jsem tedy domů a manželce oznámil náš plán cestovat ve dvojici. Smála se naší pošetilosti a klukovské zarputilosti. Oblouznila mne dobrou večeří jako vždy a já zase usínal s hlavou plnou představ o ohromných treskách a nádherných zážitcích na mořské ploše. Ráno mne vzbudila zpráva v mobilu od Dana, že jede a bere auto. A tak se mi hrozně ulevilo, a ten den jsem se v práci opět usmíval. S odstupem času musím uznat, že bychom s Peťou bloudili někde řekněme kdoví kde asi ještě dnes. Dan spočítal náklady na PHM v celkovém součtu na dvacet jedna tisíc korun českých. Jednoduše vyděleno tedy vychází na každého sedm tisíc peněz. Považoval jsem cenu za šílenou, ale propočet nakonec jak se zdálo seděl a stejně se nedalo nic jiného dělat. V dané situaci jsem viděl pozitivum v pohonu 4 x 4 a i jinak celkově velmi pohodlné posezení ve voze. Peťas toto vozidlo odmítal řídit s ohledem na to, že se jedná o automat. Budu se tedy v řízení střídat jen s Danem, ale přeci to nevzdáme!
Vozítko šlo na preventivní prohlídku a hledala se pro něj cestovní pojistka, a jelikož si mrška dala na čas, našla se až den před odjezdem u naší tradiční pojišťovny. Cena se opět tímto nepatrně zvedla, ale o to už snad ani nešlo. Celá ta taškařice už byla natolik rozjetým vlakem, že další a další problémy nás prostě nemohly zastavit. Pokud bych měl nadále rozepisovat, co se ještě před odjezdem může čistě náhodně stát, na ty ryby se ani nedostaneme…
Byl tu den odjezdu. Samotný fakt tohoto okamžiku by v rozhlasové či divadelní hře zasloužil dramatickou chvilku ticha, nebo v šíleném díle bláznivého skladatele pomlku mezi tympány a harfou. Byla vlastně noc, lépe řečeno půlnoc. Vozidlo jsme nakládali u mne v práci, kde na to jsou výhodné podmínky a spoustu věcí jsme sem mohli společně navozit ještě před odjezdem. Když jsem ty hromady ze skladu přivezl na dvou europaletách, vypadala nakládka nereálně. Střešní box pojal pruty a obleky včetně stejně neskladné zateplené obuvi. Ostatní se tedy musí vejít do kufru, který byl ovšem již skoro plný, neb v bednách určených na zpětný dovoz ryb ve vyčištěném stavu bylo navařeno a zavařeno, tak jak jsme si poručili u jedné paní, která nám vytvořila zásobu hotových jídel na celý pobyt. Opakovanou nakládkou a vykládkou jsme získali perfektní představu o tom jak to vše do vozu naskládat, bohužel však každý z nás měl představu jinou. Dan nás s Peťou vyhnal na cígo před sklad a po návratu bylo vše naložené a já ho dodnes podezírám, že několik předmětů vyhodil do popelnice nacházející se poblíž. Provedl jsem hluboký předklon a obdivně jsem ho záplavou chvály přivedl k levitačním okamžikům…
Vyhodnotil jsem čas a zjistil, že je právě po půlnoci a kalendář hlásí 13.4.2009. Ano opravdu jsme vyjížděli třináctého, ale nebyl pátek. Bylo velikonoční pondělí a po tom všem co nás potkalo, nás datum přeci nerozhází a už vůbec to přeci nevzdáme…
Pohodlně jsme se usadili a já si nachystal potřebné propriety k cestování. Přírodní pramenitá voda a různá kofeinová potěšení. Od manželky nachystané masové štrúdly. Mimochodem výborná věc v několika chuťových modifikacích, kdy zejména kombinace kysané zelí, kostičky uzeného masa a rozpečený sýr ještě na našem území zmizel z bedny na svačinku jako první. Ani jsem se nenadál, a jelikož jsme žvýkali moudra jeden přes druhého a těšení nebylo zatím zmařeno únavou, z cesty u západních sousedů zbývala jen třetina. Německo se nikde v článcích o cestách na sever moc nepopisuje a tak ani já nebudu výjimkou. Není totiž o čem bych psal, neb cesta byla nudná bez kochacích partií krajiny, či architektonických skvostů. Pouze praktická zkušenost a tedy nijak nesouvisející se zemí samotnou byl nedostatek čerpacích stanic po tak zvané severní cestě. A pokud máte k dispozici stejně úsporné vozidlo, kde palubní počítač hlásí stav PHM nula velmi často mějte připravenou rezervu. Nám se do vozu jakákoliv nádoba bohužel již nevešla a tak ona nula svítila třicet kilometrů před přístavem Sassnitz a k čerpací stanici jsme doslova doskákali. Já měl nervy jak špagáty na padáku, ale Dan v klidu a s úsměvem hlásil, ,že zná své auto a o dojezdu nepochyboval. Nevěřil jsem mu, ale po pár kilometrech jsem za čerpačkou spatřil poprvé moře a na vše zapomenul. Opět mi zahořely tváře, a když jsem spatřil ohromné lodě v přístavu se nacházející, začal jsem opravdu poprvé věřit ve zdar cesty. Náhodně jsme zakufrovali jen jednou a na druhý pokus jsem již po projetí závorou s paní za okénkem hovořící mne neznámou řečí, stáli ve frontě na náš trajekt. Opět jsem Dana nechal chvilku se pohybovat na levitačních vlnách chvály a dal si doutníček pro vychutnání okamžiku, který podbarvoval skřehotavý koncert racků, o kterých mne Dan přesvědčoval, že se o racky nejedná.
Rychle jsme ještě nakoukli do bezcelního obchodu, kde jsem zakoupil čokolády ve slevě, které ve slevě nebyly, ale na kase jsem se hádat nechtěl, neb mi slečna nerozuměla. Stejné zboží, jak jsem později zjistil, mají u nás v jednom obchodním domě se severským nábytkem vyráběným v Číně. Uspokojen první nákupní horečkou jsem se opět pohodlně usadil, a sledoval jak prapodivnou soustavou teleskopických mostíků najíždíme do tlamy trajektu s regulovčíky v podobných oblecích, které máme na moře. Tito nás nasměrovali na určené místo. Vzal jsem si jen osobní věci a hned s Peťou spěchal na horní palubu, kde jsem vše fotil a točil odjezd trajektu směr Švédsko. Dan šel spát, neb už to všechno zná a jen nováčkové běhají po lodi jak malé děti.
Byl jsem opravdu šťastný jako malé dítě…
