Poprvé do Norska - "První vyplutí" (5/13)
Rybaření v zahraničí
24.10.2017 | od Václav Bruner
Tedy jsem v klidu dobafal doutníček, a společně jsme mlčeli do šumění mořských vlnek. Praktický Dan nás vytrhl z hlubokých myšlenek u mořské mělčiny, a doporučoval brzké ubytování s ohledem na možné vyplutí na fjord ještě nežli se setmí. Po pravdě vůbec jsem nedoufal, že se ještě první pobytový den podíváme na vodu.
Nasedáme tedy zpět do vozu, a popojíždíme před domek, kde máme být ubytováni. Jedná se o bývalou školu přestavěnou k rekreačním účelům, a majitel ji údajně koupil od souseda, jenž nemovitost prohnal hrdlem v podobě více či méně procentních nápojů.
Bylo tedy třeba kontaktovat majitele, a nastalo dilema kdo z nás jej bude telefonicky informovat o našem příjezdu. Volba padla na mne, neb jsem Peťovi mnohokráte dával lekce angličtiny, a to zejména při večerních soustředěních před dalším rybářským ligovým závodem. Slovní zásobou sice chudý, ale s perfektním přízvukem, tedy volám Olemu, a sděluji mu tu radostnou novinu, že jsme jako tady. Spustil na mne kulomet slov, které jsem nikdy neslyšel, a v úleku jsem předal telefonní přístroj Danovi. Ukázalo se, že Dan sice nevládne tak perfektním přízvukem jako já, ale slovní zásobou je poněkud movitější. V rychlosti se s majitelem dohodl o následném postupu, a překlad jsme učinili posléze ze slov, které si Dan zapamatoval. Společnou dedukcí jsme dospěli k závěru, že máme počkat na lavici u vstupu do objektu. Pravda, zdálo se nám to na Norské poměry poněkud zvláštní uvítání. Tedy, že máme počkat dvě hodiny před domem na té lavici, a on pak přijede a vše nám ukáže. Slovo lavice znal právě ku podivu v angličtině Peťa s ohledem na jeho kulturistickou minulost a tak bylo patrné, že není podstatná bohatá slovní zásoba, ale je třeba znát to správné klíčové slovíčko. Ono se v Oleho odpovědi totiž objevilo pár slovíček, tedy lavice, klíč atd. On nám totiž chtěl říci, že pod lavicí u vchodu je klíč zavěšen na očku. Máme si jej vzít a ubytovat se s tím, že on se zastaví, a vše nám ukáže cca za dvě hodiny.
Toto tajemství nás bohužel v překladu minulo, a tak jsme si dvouhodinové čekání jeli zkrátit výletem k pontonovému mostu, kde jak pravila moudrá kniha a zkušenější návštěvníci této lokality, je výborná lokalita k lovu. Při pohledu na most a okolí jsem si představoval ty ohromné potvory, které na nás v hlubinách čekají. Myslím, že jsem v té době byl ještě dostatečně oblouzněn perfektně natočenými filmy. Chabým zrakem jsem chtěl prohlédnout do hlubin velice čisté vody. Hledal jsem tajemné stíny ohromných tresek, a zcela vypatlán nakonec klepaje kamenem o břeh jsem čekal příjezd obecňaček, stejně jako v dalším filmu o mořském rybolovu. Nic jsem neviděl, a už vůbec nic ke břehu nepřijelo. Začal jsem poprvé tušit možný neúspěch, neb ani zalovení a ani jedno kolečko se za dobu jedné hodiny pozorování na hladině neukázalo. Čas ubíhal, a tak jsme se pro jistotu autem zase vrátili k našemu domu, a trpělivě čekali až přijede majitel. Burácení velkoobsahového motoru rozčíslo naše mlčení, a náhle se objevil majitelův Nisan. Zdraví nás, a nechápavě kroutí hlavou proč čekáme venku. Nevěděl chudák, že jsme trubky, a doufám, že si jen myslel, že jsme prostě velmi slušní. Zpod lavičky vyndal klíč a odemkl dům. Vstupujeme za ním, a prostornost stavení mne šokovala. Majitelův popis domu se nadále odehrával coby pantomimické divadelní představení. Bylo to tak trapné, neb majitel se jistě po dlouhé zimní odmlce těšil, že pokecá s prvními návštěvníky, a místo toho může jen tupě ukazovat, kde se co nalézá a my taktéž tupě jen přikyvovat. (Od té doby se učím anglicky, a nyní se dokonce umím už i představit a říci kolik vážím). Tedy nám posmutnělý Ole vše ukázal včetně dvou palet dřeva nalézajících se venku. Možná myslel, že jsem z Ugandy, neb mne vzal za rukáv, dovedl k paletám se dřevem a tam odebral dvě polínka, vzal mne zpět do domu ke kamnům. Otevřel dvířka kamen a ukazuje mi, že tam to dřevo patří. Po té odešel, ale hned se vrátil a ještě mi ukázal podpalovač a pantomimou předvedl průběh tvorby třísek a proces vytvoření tepla v kamnech celkově. Ještě něco vysvětloval Danovi a vyšel ven. Tam čekal a čekal. Po té se vrátil a znovu cosi Danovi říkal. Tentokráte Dan porozuměl, a jel s ním. Chtěl mu ukázat loď, a co a jak okolo doplnění paliva apod. Než se Dan vrátil s klíčem od lodě a boudy na vercajk, tak jsem vybíral ložnici z šesti možných. Dům byl odhadem tak pro osm osob, a tak na nedostatek místa jsme si opravdu stěžovat nemohli. S Peťou jsme posléze vyskládali naše zásoby jídla do lednice a kuchyňské linky. Rychlovarnou konvici jsme otestovali první dávkou vroucí vody za účelem vytvoření lahodné kávy v kombinaci se sušenkou a cigaretkou.
Dan se vrátil, a zjevně nespokojen naším lenošením nás vybízel k další činnosti, pokud chceme ještě dnes na vodu. Tedy jsme jej uposlechli, a zmatečně jsme vyštrachali nějakej ten proutek s navijákem a pár nástrah. Poprvé a naostro se navlékli do našich super plovoucích obleků, a mrazuvzdorné obuvi. Napodobujíce kosmonauta jsem se ve svém skafandru vykutálel z domu, a pokoušel se nastoupit do auta. Lehký vercajk jsme vtěsnali do vyprázdněného vozu, a jeli těch pár metrů dolu k molu. Poté, co Dan zastavil v přístavišti, jsem pro mne nezvykle rychlým pohybem spěchal na molo, kde jsem v okamžení již dával dohromady spojky děleného vláčáku, a v mžiku posílal kopyto do hlubin v očekávání prvního kontaktu s rybou. Po desátém náhozu jsem znejistěl, a nechápavě hledal vysvětlení nezdaru u Dana. Ten se jen ušklíbl, a vybízel nás k nástupu do lodě. Tedy jsme jej opět uposlechli, a s Peťou se nalodili. Žertem jsem se ptal Dana, zdali se musím rovněž zout na boso, tak jak praví nepsané zákony na lodích, tedy alespoň na Orlíku a Slapech. To už ale Dan nastartoval motor, a já zvyklý na dvoukoňové koktadla z našich přehrad jsem zcela překvapeně pozoroval bublání za lodí. To jsem ještě netušil, co za kloudnou mašinu máme pověšenou za naší lodí. V úžasu a s výrazem nehodným slušně vychovaného člověka, jsem znovu prožil vánoce v roce 1985, kdy jsem dostal pod stromeček první autodráhu.
Dan na ukázanou ještě vzal motor za skřele, a já hulákal nadšením. Jak málo stačí ke štěstí tatíkovi od rodiny. O manželky a ženy naše, kéž by jste tušily jak je to všechno jednoduché. Jelikož Dan znal náš fjord Karihavet již z minulých výprav, hned nás vzal na pár osvědčených míst. Problém tkvěl v dvouměsíčním rozdílu, kdy on zde chytal v červnu, ale byla teprve polovina dubna, a tak bylo vše jinak. Navíc jelikož jsme jeli jen na rychlý průzkum, nemaje echolotu a ani znalostí lovu v tomto období jedinou rybu po dvouhodinovém snažení vytáhl pouze Dan. Byla to třiceticentimetrová obecńačka, ale já mu jí hrozně záviděl. Sám jsem měl pravděpodobně jeden klepaneček, ale ukázaná platí. Tedy jsem při cestě zpět alespoň Dana znovu pobídl k svižné jízdě. Ať se alespoň svezu, když už jsem nic nechytil. Tuhle radost mi ovšem Dan také trošku pokazil výpočtem spotřeby PHM při divoké jízdě s 40 HP motorem.
Dan je prostě moudrý a praktický muž, ale chybí mu dětská pošetilost. Já to mám zdá se přesně naopak. Dan bravurně zaparkoval, a loď uvázal k molu. Nezdálo se, že to bude nějakej kumšt řídit loď, ale vše má svoje, což jsem později sám okusil. Zpět do domku jsem šel pěšky, neb pro mne to bylo méně náročné nežli nastupovat a vystupovat ve skafandru z a do vozu.
Praskající dřevo v kamnech, večeře a legálně převezené pivko mne uspalo stejně jako tisíc zážitků, které jsem stihl pojmout za jeden jediný den. To nás ovšem ještě čeká devět dalších…
