Poprvé do Norska - "Ztracené ryby" (6/13)
Rybaření v zahraničí
30.10.2017 | od Václav Bruner
Ráno jsem se vzbudil jako první a hned jsem seběhl po schodech dolu do kuchyně. Omrknul jsem stav obýváku a kuchyně, a pomyslel jsem si, že to tam vypadá jak po nájezdu Teutonských jezdců. Je zvláštní jak se parta chlapů může tak rychle zabydlet.
Tedy jsem naplnil rychlovarnou konvici na jednu rychlou kávu, a zatím vybral z kuchyňské linky sklenku s ouškem a naplnil ji vonící kávou. Konvice cvakla a tak jsem mletý koncentrát zalil vroucí vodou. Vůně linoucí se ze sklenky ve mě vyprovokovala bývalou kuřáckou závislost, a tak jsem vyštrachal z mé vlastní hromady věcí ve svém rohu obývací místnosti krabičku doutníků. Hodil jsem přes sebe teplou bundu, a vyšel jsem na verandu. Sklenku s kávou jsem položil na onu zvláštní lavičku s háčkem na klíče a podpálil doutníček jako doplnění sváteční chvilky. Pára stoupající ze sklenky hlásila teplotu něco kolem nuly, ale náhodné sluneční paprsky osahávaly reliéf krajiny a fjordu samotného v tak krásných variacích, že teplota byla to poslední, co bylo v tento okamžik zajímavé. Měl jsem ohromnou vnitřní touhu takhle zevlovat dlouhé hodiny, ale jednak se káva poměrně rychle teplotně srovnala s okolním prostředím, a já sám jsem pocítil úbytek tělesného tepla pod příjemnou či spíše únosnou hranici. Tedy jsem raději zařadil zpáteční chod, a přesunul se zpět do objektu bývalé školy.
Řádně vyškolen majitelovou ukázkou práce s kamny jsem za pomoci několika třísek ručně a bez úrazu vyrobených zatopil, a s potěšením jsem naslouchal toliko uklidňujícímu praskání, pravděpodobně po předcích zakořeněném v každém z nás. Teplo domova tedy bylo spuštěno se zvukovou kulisou, a bylo na čase začít připravovat snídaní a svačinku na denní výsadek za rybářským dobrodružstvím.
Nejdříve jsem si zahrál na sněžný pluh a touto hrou jsem brilantně udělal prostor jak v kuchyni, tak v obýváku na stole kam jsem se jal servírovat snídani. Dle rad má drahé ženy Filomény jsem přibalil ke své bagáži i kontaktní oboustranný gril a jak se ukázalo, byl to výborný nápad. Stejně jako Danova zkušenost s rozpékacími bagetkami, které prohnání troubou jsou čerstvým a křupavým pečivem, kdykoliv si umaneme. Tedy jsem bagetky nechal na pospas horkovzdušné lázni, a zatím jsem pokračoval v kompletaci sendvičů za účelem rozpečení v kontaktním grilu. Na toustový chléb jsem umístil plátek tvrdého sýra, bobík z veselé krávy, a následně salám z kvalitních surovin neznámého původu. Následně jsem tuto radost zaklopil horním plátkem toustového chleba, a tím byla tato procedura přípravy ukončena. Zkompletoval jsem tedy dvanáct takto jednoduše složených celků a po dvou je vkládal do rozpáleného grilu a uvěznil je tam přiklopením. Během krátké chvíle se již po celém domě linula vůně jak z rozpečených bagetek, tak zejména křupavých toustíků se sýrovou krustou. A tak tyto lákající čichové faktory vzbudily i kolegy, a tedy se s pochvalou o mé přičinlivosti usadili ke stolu, a společně jsme posnídali. Pouze s ohledem na vyvedené provedení toustů jsme vyměnili pořadí, a na svačinku jsme s sebou nechali raději bagetky s kusem loveckého salámu a sýrem doplněné o nějakou tu sladkou sůšu. Rozpečené a křupavé tousty se v nás ztratily jako zlato a ceniny z naší národní banky, a tak jsem ještě každému napnil termosku teplým čajem, a celý svačinový komplet jsem vtěsnal do svého batohu.
Peťa ještě u kávičky studoval s Danem použití, ale hlavně uchycení echolotu včetně sondy, což důmyslně vyřešili stahovacími pásky, které vzali s sebou.
Opět jsme se tedy všichni navlékly do skafandrů, a já po tomto výkonu opět ztratil polovinu denní energie. Plni očekávání sjíždíme autem dolu k molu, a pečlivě se chystáme na opravdu první a klidně připravené chytání ve slané vodě. Peťa hned začal na lodi vymýšlet uchycení echolotu a zejména sondy, což na konec nějak i vyřešil. Jen za jízdy sonda ukotvená na tyčce nedržela a tak vše znovu po zastavení lodi upevňoval, a zkrátka se stal po celou dobu mužem od echa. Dnes vím, že na nekonečné dotazy co hlásí echo do smrti nezapomene.
Já jsem zatím s Danem nanosil do lodě veškerý rybářský vercajk, ale také i bednu na úlovky. Osobně jsem dvacetilitrovou přepravku hodnotil jako nedostatečnou s ohledem na jasný úlovek, ale ustoupil jsem, a další bednu jsem tedy zanechal u fileťárny. Zkontrolovali jsem stav nádrže, zdali nám ji přes noc někdo nevycucnul, ale pak jsme si vzpomněli, že jsme v Norsku, a tato obava asi není na místě. Znovu jsme se ujistili, že máme vše potřebné, a po pár stech metrech klidné jízdy, jsme stavěli na prvním top místě. Peťa tedy porovnal sondu a snažil se echolot nastavit dle instrukcí, které nasbíral na cvičných vyjížďkách na Vltavě v Praze. Bohužel echolot přes veškerou snahu ve fjordu neukazoval jedinou rybku, a tak jsme po několika krátkých přesunech společně usoudili, že echolot není funkční. Nikoho z nás nenapadlo, že by mohlo být rovněž možné, že prostě ve fjordu nejsou ryby. Náhle se mi zdála dvacetilitrová přepravka na ryby hrozně velká.
Nu chtěl jsem kamarády pozvednout v upadající náladě, a tak jsem je nabádal k výjezdu ze fjordu směrem k otevřenějším vodám. Z Karihavetu se dá vyplout buď tak zvanou myší dírou do velkého Freifjordu, nebo širším průplavem na druhé straně Karihavetu do Bergsoyfjordu. S ohledem na odliv je průplav zvaný myší díra dost nebezpečný, neb neopatrným vedením lodi lze snadno ulomit lodní šroub neboli vrtuli. Proti tomuto nebezpečí jsem byl ovšem já osobně pojištěn, a tak mne po krátkém zácviku na Karihavetu Dan povýšil na kormidelníka v nebezpečných úsecích. Motor se dal celkově dost slušně naklopit a tak se velmi snížilo nebezpečí jeho poškození. Tedy lehce čechrajíce vodu jsme se jali průplavem postupně a pomaličku proplout. Echolot alespoň nyní byl co k čemu, neb hloubku hlásil přesně a tak Peťa hlásil metr dvacet, bacha sedmdesát centimetrů a podobně. Vše dobře dopadlo, a úspěšně jsem loď průplavem protáhl.
Dan mne zase degradoval na plavčíka, a tak jsem měl alespoň opět s padlou sanicí pozorovat nádherná panoramata Freifjordu . Opět jsme zkoušeli chytat ještě před průplavem, ale stále se stejným výsledkem. Podotýkám, že jsme měli dokonce i mapu s vyznačenými top místy, ale ani to nám nepomohlo. Po krátké poradě a ještě kratší svačince, nás Dan chtěl vyvézt více na vodu, byť vítr zesiloval a já poprvé pocítil strach z velké vody všude vůkol. Namířil si to asi k pět kilometrů vzdálenému ostrovu Arsundoya, ale po cca jednom kilometru loď raději otočil, a svižně jsme zdrhali zpět do Karihavetu. Vlny se totiž měnili v přepočtu to celé na druhou a bílé čepičky se stejnou rovnicí měnili na bílé beranice. Šikmým plutím Dan bravurně proplul zpět k myší díře, a opět mě krátce povýšil za účelem proplutí s ohledem na finanční krytí případné komplikace…
Tedy jsme zpět v Karihavetu, a větrnou spoušť někdo vypnul jako Rusové plyn na Ukrajinské hranici. Zvažujeme co dál, a Dan navrhuje zachránit situaci přesunem na druhý konec karihavetu, kde prý jisto jistě musíme rybu chytit. Moc jsem mu už nevěřil, ale stále jsem vnitřně doufal. Peťa už ani moc nemluvil, v podstatě nemluvil vůbec. Na echolot nekoukal, a ani už nenahazoval. Co by vášnivý fotograf se pravděpodobně vnitřně předělal na japonského turistu, a objektiv v podstatě z očního žlábku nesundával. On ani Dan nebyl pravděpodobně tak dobře naladěn, což jsem usoudil ze svižné jízdy, kdy již nehleděl na spotřebu, a motor držel za skřele v podstatě na doraz. Tudíž jsme po deseti minutách byli pod mostem, kde masa vody viditelně silně proudila a tak jsme s novou chutí bičovali vodu stovkami dalších náhozů, střídaje všemožné nástrahy a nemožné kombinace. Pak to přišlo, Dan měl kontakt, a na druhý nához se již trefil do tlamy dvaceticentimetrového kelera. Byť to byla čudla hodná pohrdání, nám to opět vlilo energii do žil, ale další zaběr již nikomu z nás v tomto místě nepřišel. Byl jsem zlomen a myslím, že kamarádi na tom byli stejně.
Na zpáteční cestě, na poslední zastávce u zajímavé špičky, jak okolím tak i břehem poukazujícím na strmé padání skály, ještě Dan jako utvrzení svého umu chytl obecňačku okolo čtyřiceti centimetrů, a já si připadal jako na Orlické přehradě, po stejně dopadajících výpravách v posledních letech. Jak sedláci u Chlumce, nebo spíše jako zmoklé slípky jsme se šourali zpět k dočasnému domovu, a ticho rozčíslo až klasické klapnutí plechovky piva při jejím otevření. Klapalo se do pozdních nočních hodin, což nás milosrdně uvedlo ve spánek…
