Lipani se vyskytují především v klidnějších partiích pstruhových toků, na sekundárních pstruhových pásmech pod přehradami a také na mimopstruhových revírech, kde je ještě voda dostatečně chladná a čistá. Najít je můžeme i na několika údolních nádržích, trofejními lipany je vyhlášená například přehrada Labská ve Špindlerově Mlýně, kde se lipani vyskytují zejména v oblasti přítoku Labe do přehrady a díky zavedenému režimu "chyť a pusť" je jich tu pořád dostatek. Ještě na přelomu století jsme se s lipany mohli setkat na většině českých i moravských řek, někde se jednalo o původní rybu, jinde byli rybářskými nadšenci nasazeni a v mnoha případech se skvěle domestikovali. Ale stavy lipanů najednou výrazně prořídly, na čemž jistě velký podíl má zvýšený výskyt kormoránů, pro které je lipan vítanou a současně dobře dostupnou kořistí (nevyhledává úkryt a stejně jako pstruh duhový často podlehne zahnutým zobákům okřídlených predátorů), jsou tu ale i další vlivy, které se sníženého stavu týkají. Ať už je to vliv hormonálních látek, které se (díky mnohonásobně zvýšenému používání dostávají do řek a potoků ve zvýšeném množství), úbytek bentosu a nejmenších organismů, což způsobilo leckde následné vymizení přirozené potravy lipanů z potravního řetězce, určitě má svůj díl na katastrofálním úbytku i člověk - rybář, o tom není třeba pochybovat. Ale naštěstí jsou stále i u nás ještě revíry, kde se stále s hejny elegantních stříbrných torpéd s typickou velkou a úžasně barevnou hřbetní ploutví můžeme setkat. Za lipany naši rybáři často vyrážejí i do skandinávských států (do Švédska, Dánska a Norska), případně jižním směrem do Slovinska a Chorvatska, případně do Rakouska.

Kde najdeme stanoviště lipana

Pokud známe profil dna, bude to určitě jednodušší, ale i podle pohledu na hladinu lze pravděpodobné stanoviště lipana celkem spolehlivě odhadnout. Jsou to zejména táhlé hlubší proudy a tůně, lipan stojí přímo v proudnici, která mu přináší potravu na hladině, pod ní nebo u dna. Lipani se většinou zdržují v hejnu, rozhodně to není samotářská ryba, navíc není příliš plachý a proto je možné lovit s umělými muškami na poměrně krátkou vzdálenost. Vždy je ale vhodné zachovat si určitý odstup, když o nás ryby vědí, sice neodjedou a nepřestanou se zajímat o potravu, ale přece jen zpozorní a hlavně ti větší budou mnohem opatrnější. Pro sledování titěrných umělých mušek (k lovu lipanů se používají ty skutečně nejmenší vzory, ale o tom až o kousek dál) je to bezesporu výhodné, stejně jako při lovu na takzvanou "francouzskou nymfu". Ti největší lipani často obsadí pozice hned na začátku tůně, někdy se ale drží i na jejím konci, kde se dno zvedá a proud zrychluje. Na mnoha revírech vyhledávají občas i místa za přírodní překážkou, na setrvání v proudu díky tomu nemusejí vydávat tolik energie. Lipan si umí s neuvěřitelnou grácií vystoupat až ke hladině a pokud se mu něco na mušce nezdá, nonšalantně se vrátí zpět na své stanoviště. Ovšem při dalším průchodu nástrahy často vystoupí už jen trochu a hned se vrací ke dnu, tady platí buď výměna mušky, použití slabšího návazce nebo případně návrat na stejné místo o hodinu či dvě později. Právě lipani dokáží muškaře přivádět spolehlivě k záchvatům zoufalství opakovanými výstupy ke hladině, kdy si mušku nakonec prostě nevezmou, i když vystřídáme třeba celý obsah krabičky. V takovém případě je třeba se obrnit trpělivostí, házet co nejpřesněji, vést mušky bez jakéhokoli brázdění a doufat, že se konečně ryba jednou splete. I při lovu na nymfy jsme někdy doslova bezradní, ryby prostě naši nástrahu nechtějí, ačkoli často je s polarizačními brýlemi můžeme sledovat, jak popojíždějí u dna a něco lapají.

Volba správné techniky i mušky je důležitá

Lov lipanů na suchou mušku je bezesporu jedním z nesilnějších rybářských zážitků. Pokud tedy uvidíme na hladině drobná kolečka nebo zahlédneme i nafialověle zbarvenou hřbetní ploutev, neváhejme, sáhněme hned po jemném návazci (0,12 až 0,10 mm) a droboučké suché mušce. Z nejúspěšnějších běžně používaných a generacemi muškařů prověřených vzorů bych určitě doporučil vrbovku, rudořitku, ocelovou jepku, modrou jepku, případně fantastické jepičky z peří CDC, je dobré mít od stejného vzoru mušky několik velikostí, tedy alespoň na háčcích 14, 16, a 20. Občas se používají i mušky menší, to platí ale jen pro opravdu nouzové případy. S velikostí je to stejné i při výběru mokrých mušek, kdy bych k výše uvedeným muškám (ovšem vázaným v "mokrém" provedení) doporučil ještě přidat černou variantu Zulu a vodovou jepku, u nymf můžeme použít fantastické vzory i věrohodné napodobeniny larev hmyzu a blešivců, tedy například napodobeniny larev chrostíků schránce i bez ní, bažantí ocásek, použít lze i nymfy s malou wolframovou kuličkou, které rychle klesají a snadno je můžeme vést u dna i v silnějším proudu. Pro lov na francouzskou nymfu se používají běžně mikronymfy ve velikosti až do háčku 22.

Lipan si zaslouží svobodu

Když už se nám podaří nějakého fešáka s praporcem hřbetní ploutve ošálit, přimlouval bych se za jeho navrácení do rodného živlu. Přece jen lipanů je už opravdu málo a tahle ryba si svobodu rozhodně zaslouží, vždyť může nám nebo někomu z kolegů přinést radost znovu, nehledě k tomu, že se může zúčastnit reprodukčního procesu formou přirozeného výtěru, což je na každém revíru rozhodně žádoucí. Na mnoha revírech navíc je zavedena zvýšená míra lipana nebo je celoročně hájen, do kuchyně si tedy odnesme raději duháka nebo sivena, kteří se často zdržují na podobných místech a při lovu lipanů zaberou. Zdolávání většího pstruha duhového bývá na jemném lipanovém náčiní a tenoučkém návazci dramatické, ale právě zkušené, již "domestikované" ryby tímhle způsobem někdy ošálíme i tam, kde s použitím silnějšího návazce zůstáváme bez úlovku. Lov lipanů má své specifické kouzlo a patří k jedněm z nejúžasnějších zážitků při lovu na umělé mušky. Když to párkrát vyzkoušíte a zadaří se, nejspíš lovu lipanů propadnete stejně jako autor tohohle povídání...